Zoufalá mezi samými výstřiky a sáním

Klečím pokorně na kolenou a téměř bez dechu prosím všechny okolo, aby přestali s tím stříkáním, nebo alespoň aby trochu zmírnili. Nechte mě alespoň nadechnout!  Nikdo mě ale neposlouchá. Všichni stříkají dál...

Můj dnešní článek by se klidně mohl jmenovat Astmatikův den, když se osud opravdu snaží a zadaří se.

Ráno vstanu, vstříknu si do úst, potažmo do průdušek  tzv. dejchátko, nasaju, bych se se patřičně připravila na pracovní den, který by jinak ubíhal dosti ztuha, neb kyslík je kyslík, co si budeme povídat.

Přestože rodina je patřičně promasírovaná ve smyslu nepoužívat v bytě žádné voňavky, hlavně ne spreje, občas ujedou, napajcují se nikoli na balkóně a nikoli mazacím deodorantem, a na mě pak čeká v koupelně či předsíni voňavý obláček, který po vystříknutí prostě nelze včas vyvětrat, takže nasaju bezodkladně.

Čekání na tramvajové refýži je tutovka. Výfuky sice spíše chrlí, nestříkají vyloženě, ale nasaju taky, a hodně, stejně tak kuřákovo vyfouknutí čerstvého dýmu přede mnou.

Protože jsem klikař, jinak se to prostě nedá nazvat, stane se, že v tramvaji někdo dohání ranní toaletu. Že se maluje, mi nijak nevadí. Ale když se ostříkne antipotidlem a zamoří tím vůz dříve, než ho mohu opustit, nasaju opět.

Často v šatně v práci nebo ve sborovně zaznamenám, že se nedávno stříkalo. Kolegyně si vystříkala botky a školnice okno proti vosám. Zástupkyně si přestříkla účes lakem.  Nasaju vše, jak je mým dobrým zvykem.

Jdu se zresuscitovat do umýváren. Plánuji otevřít si okno do zahrady a jenom si tak dýchat. Jsem fakt naivní. V místnosti je nové stříkátko vůně. Je umístěno patřičně vysoko, aby ho nedráždil k akci každý, kdož vstoupí. Každý ho nepodráždí, jenom já se svým metrem osmdesát. Stříkne mi to do obličeje dřív, než stihnu ucuknout. Nasála jsem mohutně, teď už dýchám jako uzoučkými brčky, když se šourám v předklonu pryč. V předklonu proto, že se tak lépe lapá po dechu, ale hlavně, abych tu věc znovu nepopudila.

Na zahrádce hned zkraje zjišťuju, že jsou postříkané stromy proti škůdcům, a z otevřené garáže se line puch: školník stříká nový lak na postele. Že jsem nestihla nasát? Omyl! Jsem rychlá jako blesk. Vsála jsem rovnou i sousedův postřik proti trávě, kterým šlechtí cestičky!

Teď už nedýchám brčky, ale uzoučkými kanylami pro nedonošence. Jdeme na procházku: jé, paní učitelko, nové proužky na přechodu! Dva chlapi, zastříkaní od hlavy až k patě, v ruce pistole se zbytkem barvy a zbrusu nová zebra. Dýchám už jenom póry, takže následuje opětovný vstřik  léčivého aerorosolu, který mi po mém lačném nasátí roztáhne průduchy na téměř normální velikost. Díky nim dopravím vyvenčené děti zpět na oběd, což má něco do sebe.

Z práce zaskočím na poštu. Z nějakého skrytého otvoru hned nad vchodem speciální zařízení stříká jablíčkovou vůni. Znovu nasaju do nyní opět již brček.Úřednice sakruje a stříká čistící prostředek na sklo přepážky, které někdo asi oslintal nebo co. Je v tom líh, hlásí mi opět miniaturní kanyly, co mám po nasátí místo dýchacích cest.

Znovu si stříknu, ale srdce mi dává svým horečnatým mlácením jasně najevo, že už má mne i všeho stříkání plné zuby, a to kupodivu  hlavně toho léčivého. Mám po něm opět průduchy jak nové, ale v hrudi buben.

Pro dnešek už konec stříkání i nasávání, souhlasím.

A zavřu se doma.

A svět vesele stříká dál...