Vetřelec

Připravila si koupací plášť a s úlevou si rozpustila vlasy. Ještě sáhla na polici pro šampon, pro ten s meruňkovou vůní, zůstala však stát s nataženou rukou a nevěřícně zírala do vany.

Tmavá skvrna vyhlížela na sněhobílém podkladě mimořádně odpudivě. Pavouk! Odvěký nepřítel v její koupelně!

Chtělo se jí plakat. Celé horké, ulepené odpoledne se tolik těšila na tu chvíli pod vlažnou sprchou, snad ještě víc než na večerní romantickou procházku ve dvou, která měla následovat, a teď tohle!

Před pavouky měla již od útlého dětství ohromný respekt. Vlastně jí odjakživa naháněli nesmírnou hrůzu. Marně se pokoušela této fobie zbavit. Přečetla hromadu moudrých knih, vyslechla spoustu ještě moudřejších rad, ale přesto se nedokázala přemoci ani do té míry, aby svého nohatého trapiče jakýmkoli způsobem zbavila života. Někdy se jí o pavoucích i zdálo. Měla štěstí, že se téměř vždy našel někdo, kdo blahodárně zasáhl v neprospěch členovce.

Teď tu však stála sama a i v tom vedru jí přebíhal po zádech mráz. Horečně přemýšlela, koho přivolat na pomoc. Jenomže teď – uprostřed léta a dovolených? Nesmysl! Nikoho nesežene. A co ON? Hned tu myšlenku zavrhla. Neznají se ještě tak dlouho a tak dobře, aby mu odhalila jednu z nejslabších stránek své osobnosti. To prostě nejde. S NÍM se bude večer procházet u řeky, větřík jí bude jemně načechrávat čerstvě umyté vlasy, vonící po zralých meruňkách….  Čerstvě umyté, ach jo! Strašně po tom všem toužila.

Třeba je to příležitost, napadlo ji. Možná právě teď přišla ta velká chvíle, kdy se osvobodí a začne nový život se vším všudy! Soběstačná, vyrovnaná…Naráz se rozhodla. Ano! Zkusí to.

 Ale jak na to? Její otec pavouka vždy jednoduše lapil do dlaně a vyhodil z okna. Otřásla se.Tak tudy cesta rozhodně nepovede. To už by rovnou mohla vlézt do vany a vysprchovat se společně s ním. Bývalý manžel měl ještě jednodušší metodu: rázným klepnutím trepky ukončil pavoučí žití i její hysterický záchvat. Kdyby tu tak byl, zatoužila. Možná se přecejenom neměla rozvádět. Nikdy se neodváží s trepkou tak blízko.

Škoda, že ten netvor sedí přímo pod kohoutky; pustila by vodu a bylo by po problému. Ale, blesklo jí hlavou, přece ho nemusí zrovna sprchovat. Vodu si může natočit v kuchyni do hrnce. Letěla do kuchyně a s plným kastrolem zase zpátky. To je ono! Utopí ho! Náhle se zarazila. A co když se neutopí!  Nebo se neutopí hned, bude hrabat nohama, ach, toho se vlastně bála nejvíc – když pavouk běhal sem a tam! Ne! To by nesnesla.

Nádobu s vodou postavila na sporák. Opaří ho! Trochu se lekla sama sebe, ale přesto zapálila plyn. Opět se vrátila do koupelny. Prý existuje nějaký sprej proti hmyzu, vzpomněla si toužebně. Ten tak mít! Zdálky bych ho nasprejovala a bylo by to. Zrak jí padl na lak na vlasy. Možná by ho mohla nalakovat. Ucpaly by se mu takové ty průduchy, co se o nich učili ve škole, a on by se jednoduše udusil…

Voda v kuchyni se klokotem vařila. Zahalena oblakem páry se obezřetně blížila k místu plánovaného zločinu, když vtom jakoby ji něco polechtalo za krkem. V hrůzné asociaci sebou trhla, divže si nevylila vroucí vodu na nohy. Předtím si sice navlékla tlusté tepláky a kozačky, kdyby se její oběť náhle vymrštila z vany, ale stejně by to nebylo nic příjemného.

Napjatě pohlédla do vany. Kdyby tam snad náhodou už pavouk nebyl, zřejmě by se na místě zhroutila. Leč byl tam. Dokonce se jí zdálo, že se ještě vůbec nepohnul. To je zvláštní, pomyslela si, asi spí. Ale že vypadá nějak divně? Udivil ji nepoměr velkého těla a kraťounkých nožek. Možná je má zastrčené pod sebou, usoudila nakonec. Anebo, a při té myšlence odložila nenápadně hrnec na pračku, co když je to „ona“? No jasně, je to samička a je březí! Proto je tak tučná a proto tak dlouho odpočívá! Vzpomněla si, jak se jí těžko chodilo s bříškem, když čekala syna. Ke konci těhotenství měla dokonce i potíže s dechem. Zastyděla se. Vzpomněla si, jak chtěla pavoukovi nalakovat průduchy. Vzala lak z poličky a uklidila jej do skříňky. Energicky zaklapla dvířka.

No jo, uvědomila si vzápětí, ale když je březí, tak tu bude mít za čas hromadu pavoučat! A ta porostou… Tak to snad ne! Voda už trochu vychladla. Odnesla ji zpátky do kuchyně a vzala do rukou zápalky. Nerozhodně hrkala krabičkou. Opravdu chce tu nastávající maminku takto surově zavraždit? Ona sama si v těhotenství žila jako v bavlnce; všichni ji obskakovali a hýčkali. Její muž tehdy na zahradě natáhl mezi stromy síťovou houpačku. Hověla si v ní jak v pavučince…

V pavučince? A kde má tato gravidní pavoučice svou útulnou pavučinu? A kde má partnera, který by jí dělal pomyšlení? Aha! Tak tady něco nehraje! Otec se evidentně nezajímá! Možná před ním dokonce musela prchnout! Cožpak je málo podobných případů i mezi lidmi? A co si, chudák, sama počne? A co ty ubohé děti? Usedla na kraj vany a zamyšleně pozorovala nehybný černý puntík. „Tak co s tebou, mamčo?“ oslovila pavouka zjihle. Stále se nehýbal.

Přinesla si z komory lopatku na smetí a opatrně ji položila na dno vany. Pavouk nic. „No pojď na lopatku, pojď,“ vábila noháče. „Půjdeme ven, tam se ti bude líbit, uvidíš!“ Přemýšlela, na co by jej nalákala. Byla v tu chvíli přesvědčena, že by hravě dokázala přenést lopatku na balkón a problematický obsah vysypat do zahrady.

Co vlastně žerou pavouci? Mouchy, no jasně. Šla prohlédnout kuchyňské okno. Nic tam nebylo, zato v ložnici se zmocnila malé mušky, která otupěle narážela do skla. S pocitem dobře vykonané práce ji nesla do koupelny. Položila ji na lopatku. Nic. Pavouk se ani nepohnul. Třeba je tak zesláblá, že už ani nemůže chodit, uvažovala; kdo ví, kdy naposled jedla! Nenávistně si představila vypaseného pavoučího samce, jak labužnicky vysává masařku prvotřídní jakosti a jeho nešťastná družka na něj hladově civí. „No pojď papat, pojď, honem,“ broukala téměř něžně.

Naráz se rozhodla. Stáhla si neohrabané lyžařské rukavice, které dosud měla na sobě, a holou! rukou! Velmi jemně a opatrně šťouchla do černého, mírně chlupatého tělíčka. A znovu. A ještě jednou. Konečně to zabralo. Pavouk si roztřeseně protáhl všech svých x nožek a líně přelezl na lopatku.

Spokojeně se usmála. Vysype lopatku z balkónu, konečně se vykoupe a poběží na schůzku. Ale co to? Balkón je mokrý! Mezitím se dalo do deště. Teď dokonce zahřmělo! Přece ji nehodí do té mokré trávy! Ta představa se jí vůbec nelíbila. V jejím stavu! Copak je to šnek?

Vzpomněla si na šneka, kterého kdysi dávno přinesl domů její starší bratr. Měli jej v pokoji na prádelníku. Ve své láhvi od okurek měl denně čerstvou trávu. Krmili jej, šimrali stéblem… Co si s ním užili zábavy? A on sám také vypadal spokojeně. Tady byl v bezpečí, tady ho měli rádi!

Kdepak do zahrady! Opatrně položila lopatku s pavoukem na prádelník a vydala se do komory pro sklenici od okurek…