Věděla jsem, že se jednou opět sejdeme...

Teď už jdu svěží trávou, pozoruhodně jasně zelenou, voní, ale nemám na ni alergii, klidně si mohu přivonět ke kterékoli květině a nerozkýchám se.

Kráčím po dlouhém mostě, který jemně barevně září v jarním slunci. Na jeho konci jsme se měly sejít, ale nikdo tam není. Jdu tedy dál. Než stihnu přejít louku až k lesu, jak mám původně v plánu, ozvou se divné zvuky, které si ovšem dobře pamatuju: dupání, funění a radostné kňučení. Tak přece je to pravda! Najednou se válím na zemi a divoce mě olizují hned tři psí jazyky: Meggy! Réza! Ťapka! Kutálí si mě po zemi, sem tam na mě některá z nich šlápne nebo mě flákne ocasem, to si taky pamatuju- ty jejich bejkovce!

Když se konečně přivítáme, neodpustím si výčitku: „Čekala jsem, že na mě budete čekat hned za mostem, jak jsme se domluvily!“ Feny provinile klopí oči i uši. Už to neřeším. Asi to nešlo, no. „A co morčata? Morčestr, Morčeva, Miki, Malvína, ... jsou tu taky?“ Réza se rozštěká a pak vyplázne jazyk v usmívající se mordě. Moje „myší“ parta totiž okusuje nějaký keřík nedaleko nás! Když mě uvidí, zapiští uvítacím tónem, ale žerou dál. Doma by se zacvakli zuby do klece a cloumali by jí, aby si dopomohli k pamlsku, myšoidi. Tady není žádná klec a dobrotky si najdou sami.

Réza ještě jednou blafne. Pod vzdálenějším stromem panáčkuji dva králičí berani. Hnědý Hugo, Černobílý Miki. Původně byli oba určení jako krmivo pro hada. Had měl smůlu, sorry, hade, adoptovali jsme je se synem obratem a oba mi následně deset let spokojeně ohlodávali nábytek a kabely. Na stromě sedí dvě andulky. Zelený Čikita, žlutá Zlatuška. Jestlipak už oba Réze odpustili, že je kdysi sežrala? Celé dětství a mládí byla zvyklá lovit, toulavka. Zvyk je železná košile, v tomto případě železný kožich.

Sednu si opodál a za chvíli mám obě anduly na hlavě. Jsem si jistá, že jim nchybí ani pírko. „Čikita je náš ptačík,“ oznámí mi svým břichomluveckým způsobem přes zavřený zobák andulák. „Čikítku, ptáčku, miláčku!“ Pořád je užvaněný, uvědomím si. Zlatka jenom pomrkává. Ožrala synovi svým neřestným zobákem historickou mapu nad psacím stolem. „Mám u tebe trojku, bestie!“ hulákal na ni.

Ulehnu do vyhřáté trávy a jsem šťastná. To jsem nikdy nemohla, ač jsem o tom celý život toužila... Moje milovaná zvířata jsou tu náhle živá, zdravá, blažená. Nepochybuju o tom, že v koruně stromu nad mou hlavou kručí všechny hrdličky, které jsem během života vyzdravila, holubi, které jsem rovněž párkrát protáhla veterinou, aby mohli pokračovat ve svém divokém životě plným nebezpečenství....Taková krása! Zavřu oči a ucítím, jak mi něco hebkého po chvilce přešlapování ulehlo na hruď, zabořilo mi to hlavu pod krk a dalo se to do spokojeného předení. Ustrnu, snad,...ne, bojím se uvěřit...JO! Mourek! Můj kocour, který mě tolik miloval a nakonec skončil tak špatně, že jsem to vytěsnila, abych vůbec mohla žít, abych mohla žít s rodiči, kteří za to nesli vinu. Opatrně pootevřu oči a střetnu se s jeho žlutozelenými. Mňoukl na mě a jeho silné, dlouhé bílé vousy se pohnuly. Je to on! Ono je to fakt pravda!

Když jsem prve šla po duhově zářícím mostě, měla jsem strach. Ne o sebe, to ne, i když to bylo hodně vysoko. Co se mně ještě může stát- jednou mrtvá, vždycky mrtvá, žejo. Ale co když jsem celý život věřila něčemu, co není? Co když už je nikdy nespatřím? Moje lásky?

A teď se procházím překrásnou krajinou plnou radosti, bezpečí a lásky. Občas hodím okousanou suchou větev do dálky, jak to miluje Meggy, opatrně, abych netrefila Mikiho a Huga, míček Rézince, hned se zase shýbnu k Ťapince, ta je tu nejkratší dobu a ještě je nejistá, nastavím prst některému z papouchů nebo podrbu morčata, která se táhnou ve svých barevných kožíšcích pomalu za námi.

Všechna moje zvířata měla na zemi nelehký život, než jsme se našli. Ale můj vlastní život prozářila svým přátelstvím a učinila ho o dost žitelnějším...

Ohlédnu se zpět, ale Duhový most už nespatřím. Ztratila jsem cestu zpět! Už jsem zašla moc daleko. Už se nevrátím.