Únos

Nikdy bych nevěřila, jak snadno se to může stát. V jednu chvilku stojíte se dvěma dcerami, a náhle držíte jen jednu a s bušícím srdcem a očima vyvalenýma leknutím zíráte.

Nepovažuju se za laxní matku, dokonce ani za nějak pomalou nebo neobezřetnou. Spíš jsem na děti až moc pečlivá. To, co se mi přihodilo, by mě v životě nenapadlo. Věřila jsem, že se mnou jsou moje děti v bezpečí. Včera, tedy v neděli ve 14,25 na zastávce Nuselské schody jsem pochopila, že jsem naivní. Stát se může všechno...

Čekala jsem s dcerkami na refýži na jedenáctku. Nevím, zda měla zpoždění, každopádně nás tam čekalo hodně. Když tramvaj konečně přijela, z nějakého mně nezjevného důvodu většina lidí nastupovala prvními a druhými dveřmi. Starší, desetiletá dcerka se dostala do vozu, za ní se tlačil chumel dalších chtivých pasažérů, a já s mladší jsme běžely do vedlejších  dveří. Jednalo se o nízkopodlažní tramvaj, takže dveře byly prakticky na dosah nohy i ruky. Zmáčkla jsem tlačítko, ale dveře zůstávaly zavřené. Vrhla jsem se tedy zpět ke dveřím, kterými se za náhlého zvonění zmateně tlačily zbytky nastupujících. Některé to skříplo, ale nakonec byli uvnitř. 

Já ne. Když jsem se chystala vstoupit do vozu, dveře se zavřely, jen tak tak jsem stihla udělat krok zpět a stáhnout ruku, kterou jsem už sahala po tyči uvnitř vozu.. Znovu jsem stiskla znamení, ale dveře se neotevřely. Mávala jsem na řidiče, gestikulovala, že by i šimpanz pochopil, ale ten řidič bohužel ne. Nechal zavřeno, přestože i zevnitř lidé mačkali, kde co, a volali na něj, načež odjel.

Odznakovala jsem vyděšené Nandě, aby příští stanici vystoupila a počkala na nás. Naštěstí z Nuselských schodů na zastávku Pod Karlovem je to kousek, takže se dcera nebála dlouho, doběhly jsme k ní s Vivi za pár minut.

A já přemýšlím, kdo tu tramvaj vlastně řídil? Slepec, který neviděl, že mu ještě nastupují lidé, notabene s malým dítětem? Mentálně postižený jedinec, který nevyhodnotil situaci? Lempl, který se díval jinam a dlel myšlenkou jinde? Psychopat, kterému to udělalo dobře?