Ukrajinky a Češka nakupují

Nebo bych to mohla nazvat „Vyčůranky a slaboška“ nakupují, či „S touto situací jsem si neporadila“.

Nakupuji si takhle v jednom supermarketu, původně jsem chtěla pár věcí, znáte to... Tlačím tedy narvaný vozík ke kase. Je jediná nesamoobslužná. Ani mě nehne někde v koutku s miniaturním pultíčkem prohánět strojem hromadu zboží svépomocí.

Zařadím se s vozem a malou dcerkou do fronty před klasickou pokladnou s živou pokladní. Přede mnou stojí mladá žena s košíkem u svých nohou. Po chvíli k ní přiběhne jiná, poněkud starší paní, pokývne na mladší, ukrajinsky něco prohodí, a hbitě se vmezeří mezi nás. Jsem celkem v klidu. Mladá jí zřejmě držela fleka, zatímco stará běžela pro zapomenutou věc. OK. Nemám námitek.

Náhle se vedle mne objeví dvě ženy kolem čtyřicítky. Krásně oblečené, nalíčené, radost pohledět. Jedna z nich postrkuje invalidní vozík s další kráskou. Ta má běžné boty, evidentně používané, po stranách vozíku má upevněny turistické hůlky. Postaví se těsně vedle mne. Beze slova, samozřejmě. Sveřepě postrkuji svůj vozík kupředu, aby nevznikla ani škvíra pro myš. Ani pro malého broučka. Žena se tlačí na mě i dceru. Napomenu ji. Něco ukrajinsky prohodí. Upozorním ji, kde je konec fronty. Ukrajinsky se omluví: nerozumí mi! I zapřu se a zopakuji to rusky. Opět nerozumí! Nevěřím, že se má jedničkou vždy ohodnocená ruština lety tak zhoupla, zvlášť když současně ukazuji všemi končetinami jak pilný mravenec. Ukazuji tedy ještě rázněji a koulím přitom očima, obočí vytažené až k vlasové linii. Zírá do hloupa. Nakonec se bleskově vecpe svou rukou přede mne do fronty a položí ji na pás. Jeskyňky daly nejdříve prstík, pak paži a pak celou ruku, nakonec se skokem ocitly ve světnici.

Tato pilná žákyně jeskyněk nyní už stojí zcela regulérně přede mnou. „Ta paní předbíhá, „ podotkne Vivi znechuceně. Také jsem znechucená. Zaklepu na pás: „Připadá vám tohle normální? To se neumíte chovat?“ Moje ruština jistě nedoufala, že ještě dojde takového uplatnění. Slova mi skáčou sama na jazyk a můj přízvuk je ruštější Rusa. Žena ukázala pyšně i samozřejmě na invalidní vozík, jako ty se nestydíš nepustit ihned tuto ubohou ženu? Stačilo jedno slovo, jeden omluvný pohled, a pustila bych je. Takhle mě ale nakáleli, jako už dávno nikdo. Trojice před námi nyní vesele šprechtí ukrajinsky, mezitím hbitě přibíhá ze samého chvostu fronty s plným košíkem další Ukrajinka, a také se zapojí do veselé rozpravy.

Muž za mnou je rovněž nakakaný. „Paní pokladní,“ poodejde skoro až k pokladně, „ tyhle ženy neobsluhujte, protože předběhly celou frontu!“ Pokladní zhruba v mém věku bezradně krčí rameny: nerozumí, nechápe, netuší, oč nám jde. Situace se mi jeví poněkud deliricky: i ona pochází zjevně z Ukrajiny. I oslovený hlídač brblá ukrajinsky. Muž to vzdává. „Ať teda zaplatí a vypadnou, když ničemu nerozumí, nebudu tady věčně!“ ušklíbne se.

Já jsem asi naštvanější, ale fakt se s nimi nebudu rvát, neodpustím si však absurdní hlášku: „Není tady ve frontě ještě nekdo z Ukrajiny? Že by šel dopředu?“ „Ja!“ ozve se podsaditý chlap v pracovním oděvu. S vděčným, naprosto bezelstným úsměvem, krabičkou zavináčů a s bochníkem chleba v náručí hbitě kluše ke kase.

Muž za mnou vypukne v hlasitý smích. Řve a hýká a opakuje „no ty vole“ a „no to mě po..r!“. Opakuje to pořád dokola, asi nervy. Najednou se to ve mně zlomí. Pocit, že jsem si zase jednou nevydobyla své místo na sluníčku, ustoupil hysterickému pobavení. Taky se směju. Zavináčový muž se na nás vděčně usmíval, čímž přikládal pod kotlíkem našeho smíchu, ty tři grácie si dlouze vybíraly několik drahých lahví a pár krabiček cigaret. Když jsme konečně odbaveny rozpačitou pokladní, vycházím jako mula ověšená taškami, Vivi se s despektem ohlíží k blízkému autu. Ženy před ním pokuřují a labužnicky se hřejí v odpoledním slunci.