Týrání dětí v přímém přenosu

Nemám televizi a nehodlám na tom nic měnit. Nedávno jsem však byla okolnostmi donucena sdílet pokoj (s televizí) s druhou osobou.

Abych si to jó užila, spolubydlící byla závislá na Výměně manželek, a já neměla srdce jí tento zážitek odepřít, neb nebolestivých okamžiků na tomto pokoji bylo pomálu; dokonce jsem zkusmo dva díly shlédla společně s ní.

Když Výměna kdysi začínala, občas jsem se na to nadělení dívala u rodičů, když jsem tam zrovna byla na návštěvě. Bylo to docela zajímavé. Zpočátku. Celkem příčetní a soudní účinkující si vyzkoušeli, jak to funguje v cizí rodině, a osobně se domnívám, že produkce nějak více bděla, aby se neobjevovaly katastrofické scénáře a neúčastnili se větší podivíni, než je bezpodmínčně nutné. Bylo docela přitažlivé objevovat jiné prostředí a nové lidi.

Postupem času přibývalo nejrozličnějších mimoňů s naopak ubývajícími zuby, až se zdálo, že se do pořadu všichni hlásí kvůli scházejícím financím na zubaře. Bezzubí zhusta řádili jak abnormální, čím větší pošuci, tím lépe, a mne celkem brzy přestali zajímat, respektive mě znechutili.

Nyní jsem zjistila, že během těch let značně přituhlo. Bezzubí a často nepracující aberanti řádí mnohem víc. Vypadá to, že se přišli před kamery ztrapnit, seřvat či rovnou pobít. Při loučení krokodýlí slzy, jako by šli nejmíň do války, a zevrubné rozebírání (výhradně) vlastních niter: přežijí vyměněné matky? Přečkají to ubozí manželé či partneři s cizí ženou? Nezahnou si? Dojemné. No a při setkání pak řvanice jak ve 4. cenové.

Co ovšem zůstalo neměnné, je absolutní nezájem o prožívání dětí, které se, bohužel, této opičárny účastní také. Nezajímá to rodiče, novou matku, a už vůbec ne tvůrce pořadu!

Dítě bývá vhozeno do vody plné predátorů beze studu a svědomí. Většinou jich je víc, takže lze takřka v přímém přenosu sledovat, jak trpí hned několik dětí najednou. Že při loučení zoufale pláčou? No a! Ty malé jsou odloučené od mámy, která ať už je jakákoli, je to máma a jinou neznají. Otcové, co zůstávají, často nejsou biologičtí, a zjevně nepožívají důvěry a citů potomků své partnerky, což je vidět, a ke komfortu dětí tento fakt evidentně nepřispívá.

Chtěli byste, aby vás někdo natáčel, když se vztekáte, když pláčete, když vás někdo zesměšňuje nebo napadá, a vy s tím nemůžete nic udělat? Chtěli byste, aby všichni věděli, že máte doma bordel, špínu, plíseň, že máte rodiče na dvě věci, že nezvládáte školu? Že třeba chodíte na psychiatrii, a proč?

Být takovým dítětem, jsem zoufalá k smrti. Nedělám si iluze, že se jim spolužáci nevysmívají. Že jsou ušetřeni narážek dospělých. Občas se o takové děti začne zajímat sociálka. Často má jejich źážitek nepříjemné následky, někdy i na dlouho.

Bezzubci a mezmozci z tohoto panoptika myslí na prachy. Tvůrci pořadu myslí na to, aby zaujali co nejvíc diváků, to jest taky na prachy.

Ale kdo myslí na ty děti?