Trojitá matka

Na téhle akci jsem neměla, protože nechtěla být, ale moje dcerky usoudily, že opak je pravdou a tedy tu jsem a slavím proti své vůli.

Hned u brány, okrášlené balónky, papírovými květinami a transparentem s nápisem DEN MATEK mě čeká první překvěpení. Mladíček s průsvitnými fousínky pod nosem a na dětské kulaté bradě hospodaří s nádhernými tmavě červenými růžemi na dlouhé stonce. „Vy jste maminka, nebo babička?“ ptá se mě bezelstně. „Prababička,“ odpovídám rychle, než se Nanda zmátoří z domnělé urážky své matky, a svým bezmála třináctiletým mečem, co má místo jazyku, ho sklátí k zemi.

„Takže trojitá maminka, „usmívá se snaživě jeho kolegyňka a bleskově vytahuje tři voňavé obřice s trny. S tím snopem bych dokázala utlouct medvěda. Sveřepě, ale se sladkým úsměvem na povrchu hlavy, je přijímám a ženu holky co nejdál od těchto pozoruhodných lidí.

Program byl příjemný a vydržely jsme tam až do konce. Doma jsem dala růže do vany, jak mě naučil můj otec- zahradník: do studené vody položil někdy i zcela mrtvé růže, načež za pár hodin vybral z vany zcela svěží květiny. Praktikuju tento fígl i na sobě, a musím říct, že to funguje i u lidí: kolikrát už jsem takto vstala z mrtvých...

Trojitá maminka... Podle mne jo, i když jinak. Mám jedno „břišní dítě“ a dvě přijaté. To jsou tři. Se dvěma jsem x měsíců nezvracela a nemám po nich jizvu. Jinak vše sedí. Podobné mi není ani jedno. Ráda mám všechny.

Všechny moje děti jsou nesmírně statečné. Můj syn přemohl všechny děsivé prognózy a většinu svých diagnóz. Z šedesáti dek váhy a třiceti centimetrů vyrostl na metr pětasedmdesát. Povahu má po mém otci a podobu po tchýni.

První dcera... Rovněž „vyrostla“ ze všech svých dávných diagnóz. Nikdy nezapomenu tu její odvahu a důvěru, když jsem si ji přinesla domů. S jakou chutí prozkoumávala nový svět v mé náruči i sama. Jak ve svých třech letech po operaci srdíčka hledala na sobě sestřičkám vhodné žíly, aby mohla dostat infúzi a léky injekcí. Jako by to bylo včera. Její srdíčko je krásně spravené a neskutečně krásné.

Druhá dcera...Dosud nezapomněla na své vpravdě trýznivé životní začátky. Její statečnost začít znovu někde jinde a s někým jiným, než doposud, je nezměrná. Je jako Indiánka: tělíčko samá jizva, ale beze strachu, respektive s dobře skrývaným strachem, ale i hrdě se znovu zakousla do života.

Růže se vzpamatovaly celkem brzy. Na každý psací stůl mých tří dětí jsem naaranžovala vázu a do každé vložila tuhý stonek rudé růže. To vy slavíte, Maty, Nando a Vivi. Že jste ze mne udělali mámu.