Tramvaják katem

Tenhle blog věnuju řidiči jedenáctky, kterému jsme se na náměstí Bratří Synků dnes kolem 18. hodiny pokusili se synem nastoupit do vozu.

Nastupovalo nás prvními dveřmi asi pět, celkem svižně. Když však půlkou těla vstoupil syn, zničehožnic se začaly zavírat dveře a syna srazily na zem, přičemž jednu nohu měl venku v mezeře mezi tramvají a nástupním ostrůvkem. Dva muži uvnitř vozu dveře zachytili a syna vtáhli dovnitř. Zabouchala jsem na kabinu řidiče a když pohoršeně otočil hlavu ke mně, zaťukala jsem si na čelo a naznačila, že chci taky vstoupit, aby mě náhodou nesejmul taky.

Shodli jsme se s ostatními cestujícími, že je řidič buď přepracovaný, nebo duševně nezdráv. Za pomoci několika sprostým slov na jeho adresu jsme se relativně uklidnili, když projel bez zastavení jednu ze zastávek, už jsme jenom protočili oči v sloup a zasmáli se.

Vystoupili jsme a já se šla podívat ještě jednou na řidiče. Naše oči se setkaly. Už jsem jenom zakroutila hlavou. Pan řidič se ztopořil, otevřel dveře a špičatě se otázal, co že to mělo jako znamenat? Ve stejnou chvíli jsme na sebe vzájemně ukázali prstem myšičko myš, pojď ke mně blíž, jako že si popovídáme. Tak jo, přiblížila jsem se.

„Víte, že jste mi porazil dveřmi syna, až spadl na zem a zaklínil si nohu?“ zeptala jsem se ho. „To jsem teda neviděl,“ odtušil, „Lidi normálně nastupovali a pak jste se tam objevili vy...“ Nevěřila jsem vlastním uším. Jako že jsme tam spadli z nebe? A muž nás káral. „Když zvoní světlo nade dveřmi, musí se uvolnit dveřní prostor!“ „Proč jste zvonil a zavíral, když vám nastupovali cestující?“ Jsou věci, které nechápu, jako zrovna tahle situace, ale řidič měl jasno: Měl prý 15 minut zpoždění!

„Vy jste neviděl, že vám ještě nastupují lidé, neviděl jste, že vám uvnitř leží člověk, sražený dveřmi a že se snažím rovněž nastoupit?“ Kamera uvnitř, kamera zvenčí... „No to jsem teda neviděl!“ odmítl posměšně. „No jestli jste to fakt neviděl, tak si vystupte a nejezděte, nebo budete vrahem.“ Myslela jsem to vážně. Nevidí, neslyší, a ještě je arogantní. Ten někoho zabije. Muž si stoupl a výhrůžně pravil : „No to snad ne?“ Byl to ten vzácný případ, kdy byl chlap větší než já, a očividně nebyl v pohodě. „Víte co? Já vás bít nebudu, protože jste slabší než já, takže sedněte, jeďte a polepšete se,“ vypadlo ze mne k mému úžasu, mávla jsem rukou a hrdě jsme se vydala ke Kauflandu. Dalo mi dost práce se neotočit.

Na zpáteční cestě jsem už zdálky vyhlížela, kdo řídí. Vsugerovala jsem si, že než jsme nakoupili, „náš“ řidič to otočil a my se s ním opět setkáme. Byla to blbost, samozřejmě, přijel normální řidič a normálně jsme dojeli domů.

P.S.: Obdivuju všechny řidiče MHD, nedělala bych tuto práci ani za prase. Dovedu leccos pochopit. Ale tenhle pán se mému chápání vymyká...