Ti flákači v bílém...

Je neděle. Tahle fronta je nekonečná, řekla bych, ale mám tu výsadu, že ji nemusím stát, ale mohu ji ležet se zavřenýma očima na vysokém vozíku.

Fronta na vyšetření a následnou pomoc. Nacpaná nemocniční pohotovostní čekárna. A přicházejí další a další nemocní, k tomu čas od času přiveze sanitka nové trpící. Ti mají přednost před těmi, které někdo přivezl.

Ležím hned za skleněnými posuvnými dveřmi a slyším tedy vše z obou stran. Uvnitř místnosti je několik lehátek, vedle nich lesklé nerezové stojany s plastovými sáčky úlevných infuzí. Těším se na ně. Taky dostanu prima směs do žíly a nádavkem masku na obličej. Zastrčím si gumičky za uši; pořád mi to leze dolů a stahuje mi to nos. (Nemáš Pepíčku kulatou hlavičku...)

Vedle mě pláče nějaká paní, asi v mém věku. Je jí hrozně špatně. Má v infúzi lék proti bolestem, ale nestačí to. Sestřička k ní každou chvilku přiběhne, zkontroluje, pokonejší nadějí na brzký účinek, utře slzičky.

Na křesle sedí paní v dlouhém péřovém kabátě a kulichu. Chce kapačku, ale nechce se svléknout. Nechápe, že to sestra přes rukáv do žíly nedá, zato neustále vyžaduje deku. Je jí zima. Už asi po páté ji zastavují kapadlo, protože jde na záchod. Telefonovat.

Jiná paní si urvala žlučník bůčkem. Pokaždé, když si dá tohle jídlo k večeři, skončí tady. Moc a moc se omlouvá. Příště si ho dá zas. Sestry i doktoři kmitají kolem svých svěřenců jak mravenečkové.

„No, mě jako bolí v krku, trochu, “ slyším jak v čekárně odpovídá slečna, která si tam hrála nějaké hry na mobilu. „Dáte mi neschopenku?“ opakuje dokola a žvýká přitom žvýkačku.

„Já jsem zjistil, že se nedokážu předklonit až rukama na zem, jak to bolí,“ vykládá nějaký mužský hlas. „A když normálně chodíte a takhle se předkloníte, tak to taky bolí?“ pátrá sestra. „Né“. Doktor pána posílá k neurologovi a vzápětí se dozvídá, že už tam byl před týdnem, ale nechce s těmi zády na rehabilitace, kam ho už po kolikáté poslali.

Po několika hodinách mě převáží do jiné budovy v nemocničním areálu. Saniťák mě veze jak mimino v kočáře. Na sobě přehozenou bundu, na ní blicí pytlík, na nosiči z domova prozíravě sbalenou tašku. Už si nemyslím že umřu, což je od noci významná změna, ale pořád nic moc. Lidé v čekárně na mě civí div ne žádostivě. Mám pod hlavou i improvizovaný polštářek z mikiny! Leze mi to na nervy, tak dělám bezvědomou, aby nezáviděli, a ožiju až v sanitce.

Byla jsem tu od rána, teď je pozdní odpoledne. Nikdo z lékařů ani sester si ani nesednul, pokud nepočítám psaní zpráv. „Tady si člověka ani nevšimnou,“ syčela paní, která se marně dožadovala druhé deky. „Ti si tam pijou kafe a na pacienty kašlou,“ bručel silně děda v čekárně, který si přišel přece jenom pro recept na léky, které mu, světe div se, došly právě dnes. „Na ráno už nemám, snad kvůli tomu nemusím čekat? Já si na vás budu stěžovat!“

Vezu se vleže na CT. Projíždíme další čekárnou, rovněž plnou. Další kmitající zdravotnící a další hlody typu „Ať jdou teda dělat někam do fabriky, když nechtějí léčit!“

Po dalších kapačkách konečně úleva. Až k slzám. Líbala bych jim ruce. Jsem nesmírně vděčná všem, co se mnou dneska zabývali: doktorům, sestrám, saniťákům. Děkuju, děkuju, děkuju! Lituju všechny, které sem v tenhle čas dohnala nějaká nemoc a doufám, že už je jim lépe.

Pak jsou ale lidi, které asi nikdy nepochopím...