Ten, kdo chce s vlky žíti, musí s nimi cestovati!

Trochu upravené pořekadlo, navíc- radši bych s našimi vlčicemi po nocích vyla, než cestovala, ale co se dá dělat

Obě moje psí holky, Meggy a Réza, kříženky vlčáka a někoho neznámého, ale určitě strakatého, jsou hodné, víceméně i poslušné, a dá se s nimi celkem vyjít, ale cestovat s nimi kamkoli, čímkoli a s kýmkoli je pravidelně na infarkt. Ještě tak autem, kdy můžeme dělat přestávky. Nebo aspoň se synem, který je  - na rozdíl ode mne- nekrmí a nijak zvlášť nemazlí, navíc je oslovuje jejich oficielními jmény, tj. Mary Margaret a Mary Rose, ale má u našich psic autoritu téměř božskou.

Letos jsem zažila tu nejhorší možnou kombinaci: jela jsem s nimi autobusem na chatu do jižních Čech a zase zpět do Prahy, a sama; v autobuse, zvlášť když máte místenku, není kam utéct, na chatu, kam feny spolehlivě věděly, že jedeme, se bláznivě těšily a tudíž už dopředu skotačily, a jestli já přehádám, popřípadě přeperu jednoho sedmnáctikilového psa, tak dva už rozhodně nikoli, což je mým čubkám zcela jasné...

Jízdu jsme zahájily obligátním očmucháním, ve chvíli, kdy se sklonil, tak i letmým olíznutím řidiče, což se realizovalo celkem dvakrát; poprvé feny sice ochotně vstoupily předními dveřmi do vozu, avšak prostředními zase obratem vystoupily, což mě dokonale znechutilo. Podruhé - už poučena- jsem jim utáhla samonavíjecí vodítka na minimum, takže to tentokrát klaplo.

„Žes jim nedala Kinedryl,“ smál se syn do telefonu, když jsem mu líčila průběh jízdy. Půl cesty obě prostály na zadních, aby viděly z okna, přičemž se předními tlapami opíraly o má kolena. Čas od času se zničehožnic vydaly pod sedadly navštívit jiné cestující, hlavně ty, kteří se následně přiznali, že mají taky doma psa, případě řízek v ruksaku, a nechaly se od nich s výrazem týraného a zanedbávaného pejska drbat a hladit. Chtěly vystoupit v Benešově, v Militíně, v Soběslavi, ...

Skutečná a nefalšovaná krize však nastala v Táboře. Holky si pamatovaly, že tu pokaždé bývá desetiminutová přestávka, takže jak jsme vjeli na nádraží, začaly se radostně chystat do blízkého parčíku. Průšvih byl, že z nějakého důvodu pauza nebyla, jeli jsme rovnou dál. Zbytek cesty obě ublíženě prokňučely. A nepřestaly, ani když jsem jim každé dala piškot. Fňukaly i při jídle, navíc štědře přidaly pachové efekty, zřejmě jak jim piškotka povzbudila peristaltika. Vozem se rozprostřel puch jak z mršiny, a v ten okamžik na MNE upřelo nevěřícný zrak celé osazenstvo, které začalo překotně stahovat všechna dostupná okénka. Cítila jsem, jak rudnu a rudnu a chtělo se mi některým tím oknem proskočit ven.

Než jsme dorazily do Budějovic, a dalším autobusem do vsi, měla jsem svaly i pocit, jako bych celou cestu zápasila s medvědem.

Na zpáteční cestu jsem se zařídila. Sjela jsem ubohé fenky Kinedrylem tak, že jim už po cestě na autobusovou zastávku ve vsi padala hlava. Díky tomu dokonce na hrázi přehlédly silně jetou leklou rybu, což byl zásadní úspěch: normálně by se v ní vyválely, což by byla jasná kontraindikace jízdy kamkoli a čímkoli. V Budějovicích na nádraží už měly zavřené oči a šly víceméně po čuchu a za vydatného manévrování a povzbuzování, takže jsem se padoušsky radovala, jak jsem to skvěle zaonačila a jak si po cestě odpočinu, možná i schrupnu!

U našeho autobusu jsem se prudce přestala radovat a proměnila jsem se v Lotovu ženu. Obě vlčice sebou těsně pod schůdky mrskly na bok a začaly nahlas chrápat jak zvíře! Nezabíralo ani volání jejich domácími i oficielními jmény, takže jsem vypadala jak šús, zoufalé cloumání psími zcela vláčnými kožichy, ba dokonce ani, když jsem vyrvala z chlebníku chleba se šunkou a kroužila jím kolem lhostejných čenichů.

Sekla jsem se tak o pět minut, k vlastní škodě. Co se dá dělat. I musela jsem milé fenky vzít do náruče a zadními dveřmi je vynést a složit pod sedadlo. Sousedka takto dopravuje svého na plech pravidelně sťatého manžela z hospody téměř denně, tak co bych to jednou nezvládla já... Nikdo mi nepomohl, což jsem chápala- obě strakaté dámy totiž usnuly s vyceněnými zuby, navíc dle svého letitého zvyku vrčely a chrčely ze spaní, takže se k nám nikdo ani nepřiblížil.

Za celou cestu jsem nespočinula. Musela jsem bdít a průběžně fixovat bezvládné čubky, které se neprobudily, ani když autobus prudce přibrzdil a ony se následně sklouzly po celé délce podlahy až k řidiči, zatímco já jsem bezmocně svírala vodítka; vypadalo to, jako když pouštím dva draky...

Na Roztylech jsme, tentokrát s hodným panem řidičem, který si avšak vymínil, že bude držet výhradně psí zadky a nebude se přitom dotýkat ocasů, které se mu již od dětství eklují, vynesli obě totálně tuhé feny ven, a složili je do trávy. Usadila jsem se k nim, a odevzdaně čekala, až se dosyta vyspí z drogové kocoviny. Zhruba za dvě hodiny obě jako na povel otevřely oči, zívly, zavrtěly a několika skoky nás - všechny tři - dopravily do metra.

Příště si taky něco šlehnu!