Tajemství nočního ctitele

Je to už pěkných pár let. Bylo to v době, kdy jsem byla v domácnosti a mohla tak s malým synem trávit část jara a celé léto na chatě v jižních Čechách.

Chajda v lese, budka s vyřezaným srdíčkem ve dveřích rovněž v lese, ale o dost dál; kapku divočina. Krásná. Nádherné dny, každý večer zde obvyklá koncovka: vypustit psice, aby se ještě před spaní vyčůraly, a při té příležitosti ještě osobně přidřepnout za nějakou tu borovici, nevidno ni na krok, vždyť na co se táhnout až do budky, že.

A tak sedím, čůrám, a kolem mě šmejdí feny. Jdi dál, prosimtě, odpal, strakáči, takto i jinak je odháním. Jsou jak prdlé. Dychtí přečůrat moji loužičku, neb les je jejich, přece!

Jednou jsou ale fakt umanuté. Hluboká tma, v ní kolem mne počmuchávání, sem tam pohlazení kožichem. Dupu, co mi rovnováha na bobku stačí, syčím, odháním. Konečně se zvedám a kráčím k chatě. Zatímco mi o lýtka brnkají packy, nebo ocasy, nebo nevím, dojdu až ke schodům a ustrnu: na schodišti stojí obě feny, zježené do kartáče, tlumeně vrčí a je vidět, že jim není do zpěvu.Dojde mi, že mi nohy nešmidlají ony, ale někdo jiný, cizí, možná nebezpečný, a strašně zařvu. Vedle mě taky někdo zaječí a dá se do běhu směr les.

Příštích několik dnů chodím poctivě do budky. Kolem ní pravidelně obchází strašidlo. Počmuchává, drápe okolí i pevně zalígrované dveře. Chce mě to sežrat, nebo znásilnit? Když jsem byla malá, rodina v noci používala nočník. Začínám si myslet, že tradice se mají dodržovat. Prásknu dveřmi, až celá budka poskočí, a prchám k chatě se spícím synkem. Bez ohlédnutí. Hele, já vím, že je to ježek. Úchyl by si otevřel. Ale bojím se.

Ten tvor mě děsil plných sedm dní. Pak se zřejmě odstěhoval. Raduju se a opět chodím večer za strom. Klid a mír. Sláva!

Za měsíc, manžel konečně dostal dovolenou, takže už ne sama a už ne potento... strachy, kráčím večer za strom. U ohně na pláži muž obrací špízy a psice polehávají chtivě opodál. Podřepnu, funění, šmidlání. Nene... Tlesknu, dupnu, na efekt nečekám, a sebevědomě kráčím k rybníku. Trhni si, ježku.

Muž i čubky vyskočí a vítají mě divnými vzrušenými zvuky. „To zvíře je vedle tebe legálně?“ ptá se znepokojeně choť. „jojo,“ broukám si nevzrušeně, ale pak se podívám dolů: těsně vedle mě stydlivě přešlapuje jezevec!

Odešel, aniž by počkal na špíz, a to byl se slaninou(!), ale příštích šest dnů občmuchával chatu kolem dokola, neb jsem dostala darem chemické WC a ke stromu jsem tím pádem nedorazila. Sedmý den opět klid. Pochopila jsem, že jezevec se objevuje i mizí podle nějakého pravidla, které zná jenom on sám. Dodržoval je zcela striktně, a já se přizpůsobila. (Budka- chemko.)

Zvykla jsem si a začala jsem to brát s humorem. Soused má pergolu, druhý katamarán, a my máme jezevce, no. Hodně jsem o tom vyprávěla.

Přijela za mnou kamarádka. „Tak kde máš toho jezevce,“ smála se. „Máš kliku,“ smála jsem se taky, „teď má volno!“ Zcela bezstarostně jsme si užívaly léta, samozřejmě včetně nočního čůrání u stromů- (každá u svého).

Čtvrtý den přinesl neočekávané napětí. Berona v noci kráčela směr strom a zaznamenala nějaké divné šustění. „No ježek, prosím tě, jezevec má dovolenou,“ volala jsem za ní vesele. „Aha,“ přijala to,“ jestli si ovšem na něj sednu, tak ať si mě nepřeje!“

Rozdávala jsem v kuchyni už vyvenčeným fenkám na noc pohlazení a sušená střívka, takže mě nemálo udivilo Beronino zaklení: „Ty máš ty čuby fakt defektní! To mi vážně musí očuchávat zadek?“ Podívaly jsme se s holkami na sebe a já pokrčila rameny. A nebo že by...? No jasně! Pár rychlých kroků po schodech a do chaty vstupovala kamarádka s jezevcem v patách. „ Co ti je?“ podivila se mému výrazu a psím kartáčům, „nemáš tu nějaké vložky? Zničehožnic jsem to...“ Nedořekla a zařvala. Jezevec byl muž bez nervů, i když na něj psice řvaly jak běsné, a my dvě ještě víc, jen neochotně se vybatolil z chaty a zmizel v lese.

Jezevec na nás nedal dopusti ani příští rok. Vypudila ho teprve povodeň. Rybník se rozlil až k lesu, až k budce, a pak i dál. Když konečně opadla voda, uvědomili jsme si, že jsme ho dlouho neviděli. Utopil se? Založil vlastní rodinu a manželka mu žádné, a to ani platonické zálety za samičkami netrpí?

Jezevec už se neobjevil. Často si na něj vzpomenu, hlavně pozdě večer, když se tak pomalu spouštím po tuhé vrásčité kůře oblíbené borovice do podřepu...