Ta druhá

Nebo i třetí. To se v tu chvíli ještě neví. Jakmile je dlouhá refýž, na malér je spolehlivě zaděláno.

Ano, hádáte správně: zase bude můj blog o tramvajích! Ono to už vypadá, že celé dny jezdím tramvajemi, abych je obratem literárně nějak napadla, já vím, ale já si zřejmě na těchto strojích a všemu okolo nich uženu nějakou tu duševní poruchu, nebudu-li dostatečně ventilovat...

Takže: čekám na jistou tramvaj, přijíždí jiná, pro mne nezajímavá, neb jede jinam, než potřebuju. To vím, neb po operaci očí vidím bezmála jako rys. No- teda krátkozraký rys, ale míň krátkozraký, než předtím. Prostě první tramvaj jsem schopna identifikovat. Hned za touto nezajímavou tramvají jede- zastaví další vůz. Možná je to ten, který potřebuju- viz zajímavá tramvaj. To ale na tu dálku nevidím. (viz rys, atd.) Mám na to už svou fintu. Buď se natvrdo někoho zeptám, nebo si jakoby pro sebe broukám ve smyslu: tak copak to tam vzadu máme...., a ještě se nestalo, že bych se to vzápětí nedozvěděla. Někdy nemusím nic z toho, neb lidé okolo vášnivě vykřiknou ono tajemné číslo, a vzápětí se dají na úprk někam dozadu.

Vyhodnotím, a pokud je to moje tramvaj, vrhnu se s davem. Jde to ztuha. Běží nás víc. Někteří velmi pomalu, ale jako letadélko Káně, ruce do stran, aby je někdo nepředběhl. Lidé, nevšímavě postávající na zastávce, tomu taky moc nepřidají. Uvedu tedy kolos do pohybu, tašky v obou rukách, snažím se nikoho kolem mne nepolámat, oddechuju jak divočák, kráčející z bukvic, a doufám v věci příští, to jest doběhnu, vniknu, usednu, pojedu.

A teď načrtnu různé situace:

1) Všichni chtějí nastoupit prvními dveřmi. Beru jméno Boží i jméno jeho syna nadarmo. Jako jediný inteligent (myslím si) běžím dál k prázdným dveřím. Houf u řidiče ale mezitím nějak vnikl dovnitř, tento zazvonil a zavřel mi ty moje druhé před nosem. Ťukám na tlačítko- marně. Konec. Jedeme. Ne. Jedou, beze mne. Zírám jak puk.

2) Běžím s houfem a s plánem nastoupit (teď už vím, že jedině předními dveřmi, pak se nějak promasíruju dál do prázdného vozu). Vůz sice stojí, ale neotevírá. Počká, až doběhnou úplně všichni zájemci, pak se pomalu rozjíždí. Pomalinininku. Stádo cupitá spolu. Pak najednou frrrr! Vůz skočí až na samý začátek refýže. Stádo hrrrrr! Všichni nastupují pro změnu posledními dveřmi, zatímco řidič neuroticky zvoní- nezdržujte, plebsové!

3) Řidič počká, až houf pracně a zpoceně doběhne, zavře, popojede a pak mírumilovně otevře, co kdyby náhodou někdo chtěl ještě nastoupit? Pokud náhodou ještě někdo přistoupí, bratrstvo zchvácených ho vražedně probodává krví podlitýma očima a silně volá po pokračování v jízdě.

Nikdy se mi ještě nestalo, aby moje tramvaj přijela první. Nevím, co to je za ďábelské pravidlo, ale je to tak. Moje je vždy druhá, nebo dokonce třetí v pořadí, což běh ještě obohatí o nové prvky, a já si mohu leda tak hodit kostkou, jaká že to verze mě čeká tentokrát, neb logiku ani nic podobného v tom nejsem schopna nalézt.

P.S.:

Dneska jsem vyvrcholila. Můj informátor tentokrát na Pavláku byl ještě ubožejší rys než já, a přehlédl jedničku. Prostě nahlásil šestku, doběhla jsem, nic zlého netuše, usadila se, abych na Míráku zjistila, že jsem v šestnáctce!

Dala jsem si tam dvojitou kávovou zmrzlinu a ochlazena se rozhodla, že budu chodit pěšky, alespoň tuhle trasu, neb to nemám zapotřebí, takhle se rozčilovat...