Starší bratr, mladší bratr

To by mělo být trestné, napadlo mě při pohledu na svah. Chtěla bych je vidět za pár let. A nebo radši ne. Nechci je vidět za pár let...

Děti se, radostného řevu nepopsatelně, spouštěly z kopce. Tolik sněhu v centru Prahy se rovná téměř zázraku; užívaly si to náramně.

Zaujala mě maminka dvou kluků. Bráchové odhadem tak tři a necelých pět roků. Jezdili spolu na modrých bobech. Malý se bezpečně vezl před starším, který zkušeně rejdoval. Malý si najednou svlékl rukavici a odhodil ji do dálky. Maminka se rozkřičela...na velkého: " Adame! Jak to že, že Davídek nemá rukavičku! To chceš, aby se nastydl?" Adam se rozpačitě ohlédl, Davídek začal pofňukávat. "Mamííí, mně je zimááá, uááá---" "Ale okamžitě mazej pro tu rukavici, ale švihni!" To nebyl příkaz Davídkovi, anóbrž většímu chlapci.

Ten se vydal na kopec hledat, kam malý zahodil rukavici. Několikrát uklouzl, čemuž se Davídek srdečně zasmál. Maminka mu dýchala na ručičku, dokud mu starší bratr nepodal nalezenou rukavici. Kdo by čekal, jako například já, nějaké slovo díků, ten by se načekal.

Ještě nějakou dobu se spolu klouzali na bobech, pak to malého přestalo bavit. Hrabal si sníh ke stromu a sázel do něj ulámané větvičky ptačího zobu. Adam vycítil svou chvíli. Popadl pekáč a zamířil si to ke strmějšímu kopci pár metrů dál. Nasedl, odrazil se a blaženě fičel dolů. Přiběhl malý. S brekem. S řevem. Táhnul za ruku maminku, která ječela: "Adame, co děláš na tomhle kopci?! To nechápeš, že sem Davídek nemůže? Padej na malý kopeček, a kmitem!" Adam už mezitím sjel a hbitě šplhal nahoru, očividně sázel na to, že se mu poštěstí ještě jedna jízda. To se spletl. Maminka se za ním rozběhla, hned zkraje svahu ho zabrzdila a vzala mu boby. "Pojď, miláčku, budeš bobovat támhle, tady by se ti něco mohlo stát," brumlala něžně k mladšímu synkovi. Adam si sedl na lavičku, stáhl si kapuci do čela a trucoval. Davídek se rozplakal. Chtěl se klouzat s bráchou! Nechtěl ani sám, ani s maminkou, jenom s Adámkem! Uááááá. Maminka doběhla k Adámkovi, škubnutím za kapuci ho postavila na nohy a ukázala na boby. "Posaď se k Davídkovi a jezděte! Neslyšíš, jak chudinka pláče?"

Adam rezignovaně naložil Davida, odstrčil se a s nepopsatelným zhnuseným výrazem se odrazil...

Chtěla bych vědět, jak se bude vztah těchto dvou kluků vyvíjet. Začne starší pro to okázalé upřednostňování mladšího nesnášet? Nebo se naopak bude celý život o něj přehnaně starat, zatímco malý se na něj bude ve všem spoléhat? A nebo je tohle víceméně normální a sedne si to časem samo?