Smrtelně zraněná učitelka

Kdo by si myslel, že v mateřské škole bývá jenom prosluněná pohoda a sladké cvrlikání, šeredně by se spletl...

Ví Bůh, že svoje děti ve třídě miluju, ale Bůh taky ví, že některé z nich mě občas zlobí víc, než mi je milé. Dneska zrovna byl takový povedený den. Odpolední. Uspávala jsem je jako obrovské klubko kober královských, sama sotva držíc vlastní oční víčka, daly si načas, než zvadly. Na to, že jsem je dvě hodiny poctivě honila na čerstvém vzduchu, nic moc, to vám tedy povím!

Na rozdíl ode mne nabraly spánkem sil a obratem se jaly štěbetat, hašteřit se při hře a devastovat mi sluch i centrální nervovou soustavu. Pižlaly si umělohmotným příborem dřevěné jídlo z piknikového koše a nutily mne ho ochutnávat. Kolik já už ochutnala pískových bábovek, šutrových řízků, blátivého kafe a jiných pochutin, s láskou mi servírovaných, nelze vyčíslit. Dneska mě ale dřevěný sendvič s plyšovou šunkou div nezhroutil, a to nejenom že jsem byla dosud plná knedlo- vepřa z poledne. Migréna mi okusovala půlku hlavy jak trojhlavá saň.

"Ríšo, pozor na ten nůž!" opakovala jsem mdle, " někoho řízneš a bude neštěstí!" Místo aby si vzal mou dobrou radu k srdci, rozmáchl se a- štrejchnul mi růžovým tupátkem o ruku. A mlel se dál! Rozhodla jsem se k netradičnímu pedagogickému postupu. Svalila jsem se do křesla, přerývaně oddechující. Hřbet ruky, kde jsem se předchozího dne škrábla o uvolněný šroubek žehlicího prkna, jsem po vášnivém autopofoukání přitiskla ke rtům. "Jau! Au! Už je to tady! Jsem zraněná!" Kňourala jsem lítostivě. Naráz se rozhostilo ticho. Moje uši se blaženě zatetelily. Ukázala jsem včerejší šlic na ruce. (Vždy jsem věděla, že žehlení je nezdravé!) "A teď mám škrábnutí! Kdo mi to ošetří?" Tázala jsem se naléhavě.

"Ríša! Ty zábil nam Ivánku!" zavyčítal Jaša a pohladil mě. Po zlobení ni stopy. Smutně na mě zíral, asi se loučil.

Sonička mi přinesla namočený ubrousek a starostlivě mi ho položila na ránu.

Ríša mi vyrobil náplast z lepidla a proužku papíru. (Následná depilace byla šílená, ale stálo mi to za to.) "Na, Ivanko hodná!" pravil, nůž nenápadně zašoupl do slaměného piknikového kufříku.

"Už je mi líp," vydechla jsem uznale, "ale ještě bych potřebovala nějak potěšit, přecejenom- zranění bylo velké!"  Ferda mi namaloval obrázek a něžně mi ho naaranžoval na klín. "Nemůžu ti zavolat sanitku, nemáme tu opravdický mobil, ale jenom s Hallo Kitty, víš!" oznámil mi omluvně.

Naštěstí to spravila básnička. Pak následovala osvěta stran bezpečného chování ve třídě. Všichni měli spoustu pěkných nápadů a vlastně jsme si to všichni dost užili.

Až moc, řekla bych skoro. Doufám, že si to nebudou chtít zopakovat a nevezmou na mě kudlu i zítra!