Síla zlých slov

Párkrát jsem vůči svým bližním vyslovila ošklivé přání. Většinou šlo o absurdní záležitost; ani jsem to tak nemyslela, a ejhle! Stalo se obratem! Zřejmě mám nějakou nadpřirozenou schopnost, nebo co, takže od jisté doby už se žinýruju a dávám si pozor, co říkám...

Poprvé jsem se takto lekla asi před osmi lety. Bylo léto, počasí asi jako teď. Kráčela jsem Vinohradskou třídou. Byla v těch místech rozkopaná, neb se tam měnilo plynové potrubí, takže se chodci museli složitě proplétat po obrubníku, místy i po vozovce. Nic příjemného, můžu zodpovědně prohlásit. Kopáči byli navíc velmi nerudní, až sprostí, častovali nás různými vulgaritami. Jeden z nich, dočerna osmahlý, svíral mezi rty cigaretu; nebyl sám, jak jsem si vzápětí všimla, což mě vzhledem k charakteru práce lehce šokovalo. „Kéž by vám to blaflo, bobani“, pravila jsem nenuceně, když jsem zaslechla další nadávku. Neušla jsem ani dvacet metrů a ozval se ohlušující výbuch, až jsem nadskočila: fotografický ateliér na rohu byl kompletně vysklený, později jsem se dozvěděla, že i uvnitř zdevastovaný. Zátarasy se rozstříkly do všech stran, uprostřed sloupec ohně. Prchala jsem za zvuku sirén policejních i sanitních vozů co nejdál, jak pachatel z místa činu...

Podruhé jsem se lekla nedávno: můj kamarád má velice vzteklou a agresívní ženu. Mlátí děti, mlátí psa, mlátí dokonce i svého muže. K tomu řve jak kravka při telení, až bubínky i nervy praskají. Když mi o tom kamarád vyprávěl, byla jsem pod pěnou: proč si to nechá líbit? Proč něco nedělá? Proč se nerozvede? Proč po ní neskočí? Jednou mi líčil, jak žena udeřila dceru, až se tato složila na zem a plakala bolestí. Zakázala jsem mu, aby mi tyhle věci říkal, protože mě to rozčiluje, aniž bych s tím mohla cokoli udělat. Vyvrcholila jsem výkřikem: „ Tvojí ženě by patřilo, aby si zlomila obě ruce! A ty abys jí utíral zadek! A hubu aby si zablokovala! A tys ji musel krmit šlauchem! Za to, že jsi úplně neschopnej a měkkej s ní pořádně vyběhnout!“ No. Před týdnem jsem kamaráda potkala. Byl zcela zdrcen: jeho manželka spadla z kola a zlomila si obě ruce! „Je to hrozné,“ děl kamarád, „musím jí s prominutím i utírat zadek!“ Hleděl na mě s pověrčivou hrůzou. „Tu čelist má zatím v pořádku, prosím tě, ona už se chová mnohem lépe, zkus to s ní ještě, jo?“

Od té doby jsem si mnohokrát ověřila, že umím! Zažila jsem situace, kdy jsem trnula, ba litovala, že jsem vyřkla něco tak nepěkného, ale i situace vyloženě srandovní.

Naposledy jsem zhřešila dneska. Na náměstí I.P.Pavlova. Nějaká bližní si žádala mé peníze. Šátrala mi v kabelce a byla velmi nevrlá z faktu, že jsem ji včas pocítila a vyhostila mimo zavazadlo. Ona i její druh byli velmi hluční a sprostí, takže jsem se neostýchala, že bych je snad morálně zhroutila. Když na mě zařvali, že mě mohou proklít, pocítila jsem, ač bledé pleti, hrdost profesionála, kterému vyhrožují nedouci. „Víš, co my ti můžem provést?“ machrovali chabě jeden přes druhého. „Vy mně?“ opakovala jsem s despektem, „vy mi můžete leda tak políbit pr.d.el, amatéři!“ utřela jsem je. „Jo?“ zaburácel muž, „tak ukaž!“ Vtom mi došlo, jak účinné bývají moje hlášky a smrtelně jsem se lekla, že se to obrátí proti mně. Fujtajbl! Skočila jsem do tramvaje a odfrčela, aniž bych si počkala na slibovaný polibek na hýždi.

A svatosvatě slibuju, že ode dneška budu svého daru užívat střídmě a uvážlivě!