Ivano, tentokrát máte ode mne .

Vím, o čem píšete, vím, o čem mluvím. Jen si říkám, že někdy (nezřídka) ta samota pramení z až příliš urputné snahy předělat ty "jiné" na "stejné"

Podle mých, bohužel četných, zkušeností, děti s ADHD nebývají vítané ve sportovních ani jiných kroužcích. Teď nemluvím o extrémních případech, jako měla paní Hana v bazénu- tam šlo o život (potažmo o loch) a dítě bych vylifrovala jednou pro vždy. Ale neklidné dítě ruší. Ruší šíleně. Ve speckách je snížený počet žáků ve třídě. V normálních školách, ale i třeba hudebce, kroužku, ...., nikoli. Můj svěřenec, o kterém píšu v souvisejícím blogu- Jonášek, ale třeba i můj syn, oba majitelé absolutního sluchu, byli přijati na hudebku. Jony klavír, Maty housle. Měli obrovské úspěchy při individuální hodině nástroje, ALE:

Hudební teorie byla společná pro 26 dětí...Jony-AS + hyperaktivita se tam div nezbláznil, můj syn se tam zase hlemejždil a nadskakoval a vykřikoval odpovědi o kus času dřív, atd., učitel je vypouštěl a odfrkával pěnu od úst vzteky.

Nakonec oba kluci nesměli na teorii. U syna to nebyl problém, učila jsem ho sama, chodil jenom ke zkouškám. Jony na to dojel během několika let.

Někdy napíšu samostatný blog, jak jsem chodila do hodin tělocviku poté, co syn v 1.tř.vyšplhal po tyči až nahoru a usalašil se tam...

Tihle "Jiní"(nenávidím a neužívám výraz "postižení") jsou sami z mnoha důvodů. Vylučuje je jejich dg., protože oni velmi dobře cítí a ví, že patří jinam, vylučují je druzí. Intuitivně i programově. Cejch. I kdyby se přetrhli, a že oni se moc trhat nedokážou, mají to jednou pro vždy. Když mají kliku nebo výborné rodinné zázemí, odpadne (časem?) šikana. Ale samota ne.

Tedy Ivano, úžasně napsáno. A moc dík, že o tom vůbec píšeš.

Zaujalo mě :-) http://hola.blog.idnes.cz/c/487845/snidane-se-synem-aspikem.html

Těch vláken už je tolik, že se přestávám orientovat Jenom chci dodat k těm nálepkám...Dítě s dobře rostlou ADHD a SPU často ve škole nestíhá. Vyrušuje, dělá kravinky, atd. Vyšetřením a následnou nálepkou získá šanci, že nebude odejito do školy pro LMR. Doplňování do textu místo diktátu, víc času, ...Dřív takové děti často končívaly ve zvláštní škole, přestože byly inteligentní.

Dítě s nálepkou AS si významně polepší v tom smyslu, že na jeho záchvaty a pozoruhodnosti bude jinak pohlíženo. Nebo mělo by. Dobrý učitel na něj bude pokud možno brát ohledy a povede k tomu i děti.

Čemu říkáte "dřív"? Mé dvě dcery, které splňují velmi dobře popis z vašeho prvního odstavce už dneska obě mají diplomy z VŠ ve složkách a ani tehdy (tedy před 15 - 20 lety) jim podobné děti nekončily ve zvláštní škole.

Já jsem naopak chodila do školy domlouvat rozumnější míru úlev, aby si nemysleli, že individuální plán znamená, že se mohou učit méně. (tedy psaná desetiminutovka ze slovíček z cizího jazyka se doplňovala ústním zkoušením a když neuměly ústně - prostě tu pětku dostaly).

Psychologii nám kdysi přednášel pan Mertin a v té době jsem se nejen doma, ale i v rámci své tehdejší práce "dys" poruchami zabývala. Mertin uměl používat ten zdravý selský rozum. Děti, které se hůř učí číst (např.) se to prostě potřebují učit déle (stejně jako se některé dítě déle učí zavázat si tkaničky).

Jedna z mých dcer, snad dobrá psycholožka, šéfuje jedno takové zařízení. Více snad dodávat nebudu. Mám v úctě ji i její poslání. Ostatně i lidi vůbec.

Děkuju

Moc hezké, paní Ivano, citlivé, empatické, moc se mi, co jste napsala, líbilo. Děkuji Thea

Díky

Samozřejmě karma, paní Ivano. Jen mne ještě, k ostatním trefným komentářům zde v diskusi napadá jeden z praxe.

V poslední době se výskyt "lehčích" diagnóz, které zaručují zařazení do běžné ZŠ docela zvyšuje, občas se najde rodič, který žádá od školy nejen úlevy, ale omlouvá třeba i neomluvitelnou agresivitu svého dítěte právě touto diagnózou.

Celkem nedávno se zde pod jiným blogem rozvinula diskuse, jestli je normálnější dítě s AS, které v záchvatu bije sebe nebo dítě s ADHD, které často bije spolužáky.

Nechci soudit co je a není normální. Jen jsem si všimla, že dítě, které má byť i diagnózu a napadá ostatní má povětšinou rodiče též s ostrými lokty.

A přiznám se, že těmto lidem (ani dětem) nerada ustupuji.

Paní Hanko, zdravím. Sama nevím, zda to tak je opravdu - odborník nejsem , zajímač z nutnosti ano. Moje kamarádka, co jezdí na různá školení říká, že je třeba přiznat, že tenhle syndrom je dědičný a že je dost těžké se i s rodiči kolikrát domluvit. Sama k svému případu se vyjadřovat nebudu Prostě někdy asi rezignace... že každý jsme svůj.

Ivano, velmi trefně napsáno.

Díky, Soňo

Ivo, pěkně napsáno

Díky, Jitko