Sádlo na jizvy

Už dva měsíce krmím své jizvy všelijakými dobrotami z lékárny. Moc jim chutnají. Teď však přišel čas na něco výživnějšího.

Předváděla jsem svoje jizvy, hlavně tu největší, při kontrole v nemocnici s pocitem, že nic horšího už nemůže v tomto oboru být. Moje dříve hladké bříško vypadalo, jako bych zápasila s medvědem. Paní doktorce se ovšem jizva moc líbila a pravila, že ostatní jizvy, co už v životě viděla, byly mnohem horší. „Buďte ráda, že se vám to nerozevřelo, tohle je opravdu krása!“ Tvářila jsem se zřejmě tak, jak jsem se cítila. Sestřička se také podívala, ukázala mi, jak mám masírovat, a výsledek bude úchvatný! A když si vyškvařím sádlo a budu jím mazat v mých očích děsivě znetvořené partie, nepostačím se divit a brzy ani nepoznám, kde jizva byla! Zbělá, zatáhne se, a budu jak nová!

To mě neobyčejně oslovilo. Musím se přiznat, že jsem sádlo nikdy neškvařila. V dětství jsme se jím cpali, hlavně na chatě, neb moje maminka měla válečný syndrom a bez bílého sádelníku s ornamenty ozdobenou pokličkou nedala ni ránu, ale od dospělých dob jsem doma sádlo neměla, natož abych ho vyráběla.

Navštívila jsem svoje oblíbené řeznictví na I. P. Pavlova a strávila pár srdečných minut rozhovorem se zkušenou prodavačkou, která mi sádlo nejen prodala, ale přesně popsala, jakými kroky dosáhnu kýženého výsledku. Kočky byly vrženy.

Nakrájela jsem ty mastné pláty na kostky. Prodavačka zmínila nutnost stejné velikosti pro všechny. Musím říct, že kostky byly jedna jak druhá (namátkou jsem je přeměřila dceřiným pravítkem) a to mě naplnilo optimismem, že nejsem tak docela marná, přestože své první sádlo zpracovávám v tak pokročilém věku.

Míchala jsem, bedlivě střežila na malém ohni, a chlácholivě líčila jizvě, jak si štrejchne. „Škvarky sežeru já,“ upozornila jsem ji, „tobě prý mám to sádlo přecedit přes plátno, abys tam neměla cucky!“ Nakonec jsem se rozhodla, že přes plátno přeliju všechno, a cucky přihodím ke škvarkům. Hadr jsem našla obratem, ale ne tak gumičku. Žádný problém v domácnosti se třemi dlouhovláskami! „Nando, doval gumičku do vlasů, a nějakou větší!“ Chvíli to trvalo, neb dcerka hledala tu nejhnusnější, které jí nebude líto. Guma nebyla z největších, ale já mám pevnou vůli! Narafičila jsem hadřík na sklenici, upevnila darovanou k prasknutí napnutou černou kulatou gumičkou, a nalila první naběračku. Byla jsem na sebe tak pyšná! Skoro deset vteřin! Pak se hadřík naplnil horkým sádlem a gumička se zachvěla. Náhle se čile vyhrnula po skleníci vzhůru, vymrštila se i s mastnotou nacucaným plátnem, a vzápětí se mi připlácl teplý mastný hadr na ksicht jak pleťová maska! Nelekla jsem se (a nezařvala jsem) víc, než kdyby mě někdo bleskově celou stáhl z kůže! Rychle jsem letěla do koupelny opláchnout si obličej studenou vodou. Na mastné kůži se vytvořilo množství kapiček. Zrcadlo odráželo moje vyděšené oči.

Pořád mám tak trochu vyděšené oči. Úklid kuchyně mi zabral dvě hodiny, leskla jsem se jak vánoční třpytky, ale úkol jsem splnila. Večer pořádně nakrmím jizvu sádlem!

Slavnostně jsem si natírala zip na břiše. „Važ si toho sádla a zbledni co nejdřív,“ nabádala jsem šlic, „ nasadila jsem při výrobě této myrrhy vlastní život,“ masírovala jsem ji mastným prstem. Za jak dlouho asi budu mít zase svoje hlaďounké, sněhobílé/ sádlobílé bříško? Obličej se mi i navzdory věčerní koupeli stále leskl: neměla jsem na tváři jedinou vrásku! Sádlo mi vyhladilo i mračivku nad kořenem nosu! Jestli takhle zapůsobí i na břiše, zakoupím si ten crop top? Jak že tomu Nanda říká? Krátké triko po bránici? Budu kočka!

Ještě nejsem kočka, ale už teď je mnou naše dobrmana fascinována. Zamilovaně mi kouká do tvíře, černý knoflík nosu je neustále v pohybu, když se mne snaží olíznout. Zjevně voním. I břicho mi voní. Ťapka přihlíží, jak natírám druhou vrstvu a uléhá vedle mojí postele. Vrtí, něčemu se usmívá svým dlouhým čenichem. Já vím! Až se zhasne, seňorito, co! Vyženu ji z ložnice a pro jistotu se ještě zamknu.

P.S.: Jo! Škvarky jsem už sežrala...