S drápy na věčné časy a nikdy jinak, zdá se

"Ještě pár schodů a jsme tam," povzbuzovala mě halasně Vivi a tlačila svými maličkými packami do mých zad. "Hele, až budeme támhle, uvidíme vláček!" lákala mě.

Už nemůžu a z vlaků mám fobii, bručím líně. Měla jsem si vyjet tramvají a bylo by to rychlé a bezbolestné. Jenže Vivi by zase neuviděla vláčky, že.

Schodů bylo hodně a ten kopec ke škole se taky vydařil. Nandina třída byla ve třetím patře. Poctivé vinohradské schody. Když jsem po deseti minutách stoupání stanula mezi futry, funěla jsem jak divočák, kráčející z bukvic. Třídní schůzka už začala. Zaklesla jsem se ramenem a dolní čelistí o křídlo dveří a chraptivě se omluvila. Ostatní rodiče strnule seděli v lavicích, divže neměli ruce založené za zády. Že by podvědomé či vědomé máslo na hlavě?

Utřela jsem si svoje vlastní máslo a vpravila se do lavice. Vivi dostala propisku a papír a okázala začala psát písmena a číslice: šprt...

Seděla jsem a předstírala, že jsem naživu. Dokud byly na pořadu  formality, stačilo to. O prospěch taky nemám strach, lehce klimbám. Pak jsem zaostřila zrak i sluch: "Dívky se už chtějí líbit, to je krásné a pochopitelné. Ale někdy je to opravdu moc," pokračovala naléhavě Nandina třídní, a moje máslo se začalo rozehřívat a stékat mi za límec džínové košile. Úplně jsem ho cítila na krku. Tak přece! Opatrně jsem se rozhlédla a setkala jsem se s podobně nejistými pohledy: maminka Karin, babička Františky, máma Vanesy. Nandiny kámošky, jasně. Pochmurně a spiklenecky jsme se na sebe pousmály.

Každé ráno se snažím vlastním tělem zabránit tomu, aby Nána vyšla za vzděláním zmalovaná jak kraslice. Patří sem i zevrubná kontrola batohu a kapes. Buďto dcerka pronáší tužku a řasenku v některé z tělních dutin, nebo to má někde schované v terénu a maluje se po cestě. Možná má ta svoje malovátka u kamarádky, fakt nevím. Každopádně se denně vrací zvýrazněná a není moci, která by jí v tom zabránila. Je to komické, protože Nána má nádherné černé husté řasy, které jí až odsunují brýle, jak jsou dlouhé, k tomu přirozené půvabné linky. Jestli někdo opravdu nepotřebuje líčení, je to právě Nanda!

Poslouchám a chápavě pokyvuju. Paní učitelka najednou prohrábne misku na katedře: "Komu chybí doma nehet?" ukáže nám dlouhý dráp, šílenou zbraň, růžovou se srdíčky, to mi řekla Vivi, já tam nedohlédla. Kdyby byl nehet ze zlata, nepřihlásila bych se k němu. Taky doufám, že k nehtům Nanda ještě neklesla. To bych si určitě všimla, už kvůli houslím! Tímhle by rozdrásala hmatník i se strunami plus obličej profesorky houslí, takže jsem relativně klidná.

Doma na ni uhodím: "Náno, máš všechny nehty doma?" Je okamžitě v obraze. " Ten nehet je Lisy, " odpovídá čile, "upadl jí a paní učitelka jí ho zabavila!" Otřesu se nad tou představou. Nesáhla bych na to! Na tu věc, na ten...nehet! Fuj! " Já si to myslela," odpovídám s ulehčením a usmívám se na dcerku. Ta na mě zamrká. "Počkej!" Zmizí ve svém pokoji a slyším šramot. Po chvíli se vrací a šťastně mává oběma rukama. Zatmí se mi před očima. "Nando!" Nevnímá a kochá se jemně růžovými nehtíky. Nevypadá to ale nijak zle, má krásné dlouhé prsty, hezké i s nakrátko ostříhanými nehty kvůli houslím, ale tohle je moc pěkné. Rozhodnu se na tenhle můj dojem navázat. Strhnout jí ty nehty a vyhodit z okna bych si taky dokázala představit, ale... proč vlastně? Než svoje nehty si nechá spíš odebrat ledvinu, to je mi jasné.

"Když je nemůžu mít doma na hraní a odpoledne na hudebce, tak si je nalepím aspoň ráno," vysvětluje mně vážně a opravdu v tom vidím logiku. Když se dozvím, jak lehce to jde sundat a zbytky lepidla smýt jednoduše mýdlem a vodou, jsem úplně spokojená. Taky mám kvůli houslím a klavíru nehty jak prvňák, a tyhlety vkusné růžové nehty...Byly by k mání i v mé velikosti? Násilím jsem se vzpamatovala. Jsem hrozná matka! Nedokážu zařídit, aby dcera nedráždila pedagogy svým zevnějškem, pokud ji ovšem nechci vodit do školy a o každé přestávce ji kontrolovat, a to fakt nechci.

A pak si vzpomenu sama na sebe v tomhle věku. Na moje pocity. Moje maminka zvládla stoprocentně zařídit, abych vypadla přesně tak, jak sama chtěla. Byla miláčkem všech učitelů a já reprezentovala. A co z toho...

Jedna z mála výhod vyššího věku matky, rozuměj mě, je, že ač netuším, kam jsem před hodinou dala klíče, knížku, kartu- doplň si sám, přesně si pamatuju leccos z útlého mládí. Jak jsem se kdy cítila a jaké to pro mne mělo důsledky. Co k čemu bylo a je, a co nikoli. A na co je moudřejší rezignovat. Je to nadhled ? Je to slabost? Já to cítím takhle.

"Tak jo," slyším se říkat, "dobře. Ale budeš vždycky naučená a připravená, aby si na tebe nemohla paní učitelka stěžovat aspoň v tomhle. Aby nemohla říct, že jsi zmalovaná, ale blbá!"  Nanda přikyvuje a potutelně se usmívá. Culí se na své drápky. Pak se culí na mě.

Taky se culím. Mám holčičku, které ještě není dvanáct, která objevila tajemství líčení. Snad to nepřežene, snad to ustojíme. Určitě si to ale užijeme...

"Nanynko, a kde že jsi koupila ty nehty?" slyšíme se říkat.