Ruský generál a ukrajinský nadporučík

Velice vážení lidé, musím říct. Na můj vkus sice hodně draví a akční, ale v tomto případě to bylo na místě.

Jak je to už dlouho, ...počítám, a vychází mi deset let. V naší školce bylo docela hodně malých Rusů a Ukrajinců. Většina z nich česky mluvila málo, nebo vůbec, a já, coby jedna z nejstarších učitelek, rozuměj ta, která měla ve škole ruštinu, jsem je dostala do třídy. Moje maturitní ruština je dost často zachránila, a ještě častěji pobavila, ale o tom teď nepíšu.

Všichni byli bystří a velmi ctižádostiví. A velmi, ach velmi energičtí, hemživí a hluční. Hodně na sobě lpěli, z čehož by se v dnešní době měli různí nejmenovaní vzít příklad. Když například jeden chyběl či dorazil do školky později, ostatní na něj netrpělivě čekali a moje uši donekonečna drásali starostlivými dotazy typu: „ Gdě Jáša?“ Myslela jsem, že mi vypadne mozek z hlavy, a tak jsem na asi stou otázku jedné holčině zhurta odpověděla: „Snědla jsem ho!“ Dáša se obrátila na kamarády a zaječela: „Aná jevó sjéla!“ Pak se rozhostilo ticho. Ruskojazyční na mě s hrůzou v očích hleděli, dokud jsem si nepoklepala na čelo a neobrátila oči v sloup. Pak se s úlevou zasmáli a já měla klid.

Jáša byl vůdčí typ, takže musel dostat funkci. Před odchodem na vycházku musel zkontrolovat, zda jsou uklizené hračky a připravená prostírání na stolcích. Bral svoje povinnosti tak vážně, že i s angínou odmítal ležet doma a dral se „ do práce.“ V mé třídě začínal jako prostý vojín a dotáhl to na nadporučíka. V životě bych ho nesnědla, ulehčoval mi život jako nikdo.

Páša byl jmenován na generála, a kdyby včas neodešel do školy, stal by se jistě generálem armádním. Tento jen taktak zvladatelný hrdý žák na hřišti dohlížel na to, aby děti včas dorazily k brance. Mrknul na hodiny na věži, vyhodnotil a ihned se pustil do práce jako skvělý ovčácký pes. Každému dítěti diskrétně zašuškal do ucha, že je už čas kmitat k bráně, a navíc musel šuškat česky, ač měl zábrany a dlouho mu to nešlo.

Na obou těchto pseudo zelených mozcích bylo nekrásnější jejich přesvědčení, že jakožto vojáci musí pomáhat ostatním, ochraňovat je být kamarádští k ostatním.

Občas je potkávám. Už mluví plynně česky a dodnes se kamarádí. Jejich ruští a ukrajinští rodiče a prarodiče také. Vzpomínáme na výložky ze zeleného suchého zipu a zlatých knoflíků, které jsem jim tenkrát vyrobila, na společné hry a ostatní kamarády.

Dneska už bych si s nimi na vojáky nehrála...