Roztomilý revizor

Revizoři mě většinou ignorují. Nevím, jestli vypadám na sedmdesát, tudíž s nárokem na bezplatnou jízdu MHD, nebo tak počestně, že by ve mně černého pasažéra nikdo nehledal, těžko říct.

Každopádně většinou volně procházívám sebehustším sítem v metru, v tramvajích či autobusech bývám často jediná, kdo může tváří v tvář revizorovi nerušeně klimbat. Jsem za to opravdu vděčná. Ne snad že bych jezdila bez platné jízdenky. To fakt ani náhodou. Kupuji si rovnou roční, neb není v mých roztržitých silách uhlídat čas, kdy je nutná obnova dokladu. Ale šíleně mě obtěžuje hledat lítačku v nekonečném prostoru mé bordelářské kabelky.

„Neeee...,“ kvílím nahlas v těch několika málo případech, kdy na mě trhne. Orgán se natěšeně uculuje v mylném očekávání tučné pokuty, zatímco já zdlouhavě hrabu a šátrám a hledám. Když konečně vítězně i vyčerpaně vytáhnu doklad, revizorovi je šoufl z pomyšlení, kolik černochů mu zatím zdrhnulo, a jak mu během čekání klesl tlak, prakticky už zapomněl co vlastně chtěl, a navzájem se nemáme rádi.

Ale tuhle na I. P. Pavlova jsem si to užila! Vystoupili jsme z vlaku a vyjeli po eskalátoru nahoru. Přítel i mladší dcera jeli se mnou, zatímco starší dceři to puberta nedovolila. Zachovávala si setrvalý odstup několika metrů za námi, aniž by pomyslela na to, že svou dětskou legitku má u mne. Bylo mi jasné, že revizory zaujme: celá v černém, dlouhé rozpuštěné vlasy pod zadek, zlaté kruhy v uších, sluchátka taky v uších, ale v jiném sektoru, takže když dlouho nepřijížděla, bylo mi to jasné.

Přítel s Vivi zůstal nahoře a já opět jela na perón. Revizoři čile operovali a Nanda na protějším eskalátoru konečně vyjížděla nahoru. Byly jsme tam jak dva křečci na kolotoči. Sjela jsem a rovnou přelezla na vzhůru jedoucí schody. Jak u blbejch na dvorečku. Stoupám vzhůru, když vtom periferním viděním zaznamenám, kterak jeden z revizorů za mnou naskočil a ač jede, k tomu i šlape, aby mě předešel. S vítězným úsměvem na mě pohlédne a srdečně mi popřeje dobrý den. Odpovím mu neméně srdečně, ale jestli si myslí, že se pustím a budu hrabat v tašce, tak se plete. Chlap se normálně viditelně tetelí. ´Ženská sjela dolů, uviděla revizory, tak rychle skočila vedle a maká nahoru, aby unikla,´ vidím, jak mu šrotuje v lebce, jako by byla průhledná. ´Ale jáááá jsem ji odhalil, znehybnil a za chvíli ji zkásnu!´

Abychom se na sebe jenom neusmívali, dám se do řeči. „Vy jste mě viděl, jak jedu dolů a hned zase nahoru,“ vykládám rozšafně a on samolibě přikyvuje. „Myslíte si, že jsem černoch, ale to je omyl,“ vlídně mu vysvětluji. „Zastavili jste mi holku, která má legitku u mne. Takže jsem si pro ni jela, ale mezitím už jste ji pustili.“

„Tak mi ukažte tu vaši údajnou holku,“ laškuje nahoře bodrý muž. Ukážu mu na přítele s oběma holkami. Všichni jsou snědí a černovlasí. Indická mladá rodinka na výletě! Revizor se zadívá do mých zelených očí, světlé vlasy mi vlají v průvanu. Nevěří. Mávnu na Nandu: „Pocem, dělej, co jsem tvoje?“ „Seš moje všecko,“ odpoví sarkasticky dcerka, celá zduřelá tím příkořím, že místo lítačky s holkami musela na rodinnou vycházku. Chlap je zmatený jak lesní včela. „Přecejenom mi ukažte tu jízdenku.“ Netuší, že si zabodává první hřebík do rakve...

„ Mám jízdenku, mám pěknou legitku, drahou jak čuně, “ broukám si konejšivě. Po hezkých dvaceti minutkách vítězně ukazuji kýženou kartičku. „A teď vám najdu tu dceřinu!“ vyhlásím slavnostně a okázale se chystám opět sfárat do tašky. Muži se vydral z hloubi hrdla neartikulovaný výkřik. „Já vám věřím!“ zařval a vyděšeně mávl rukou. Loučíme se poněkud mrákotně, ale vřele. Očividně doufá, že se už nikdy neuvidíme. Netuší, že jdeme jenom do Mekáče a za chvíli se spustíme opět do metra.

Byl tam. „Hele, já se ho půjdu zeptat, jestli nechce vidět mou lítačku,“ plánuju krvelačně, pochyboval o mně, takže mě vlastně urazil, že jo, „natoč to, jo!“ instruuji přítele. „ A nakonec ho obejmu!“ Ján protočí oči v sloup. „Aby tě spíš nesrazil pod vlak“ pronesl pochybovačně. „Já to natočím“ ožila Nanda a vytáhla přístroj. „A zeptej se ho taky, jestli nechce vidět mou občanku,“ připojila ještě posupně. Taky ji urazil. „Chtěl ji po mně asi dvacetkrát, i když jsem mu řekla, že je mi třináct a jaké mám rodné číslo!“ Raduji se, že naše duše opět splynuly. „Obejmu ho dvakrát,“ slíbím.

Byl tam. Ale ne dlouho. Běžně je vidět, jak cestující prchá před revizorem. Teď to bylo naopak.

Obejmout jsem ho nestačila.

Tak zas někdy příště!