Řidička tramvaje

Předem musím uvést, že já osobně si neobyčejně cením všech řidičů hromadné dopravy. Toto povolání je na předním místě mého soukromého seznamu mně zapovězených, někde hned za patologem... V poslední době jezdívám často s řidičkami, které obdivuju možná ještě víc než řidiče. Respekt pak mám k oběma řídícím pohlavím, ale legrace jsem dosud užila více s řidičkami.

Před nějakým časem jsem jela tramvají, kterou řídila paní tak v mých letech, možná ještě o něco starší. Měla culíky, což samo o sobě bylo roztomilé, a celkově slečnovské vzeření. Pouze ale do chvíle, kdy průjezdu naší tramvaje překáželo nejapně zaparkované motorové vozidlo větších rozměrů. Závozník místo aby se čile zajímal o nápravu, počal komentovat zjev dotyčné ženy za řídicím pultem. Neváhal ani přidat subjektivní hodnocení intelektu řidičky potažmo žen obecně. Vypadalo to, že neodjedeme, někteří labilnější jedinci se začali domáhat vypuštění z tramvaje.

Řidička ještě několik minut argumentovala logicky a slušně. Ale, jak se říká- nic netrvá věčně. Povstala, v klidu vystoupila z vozu, někde vytáhla tyč a přistoupila k dodávce. Mezitím dorazil i řidič, avšak místo aby bleskově zmizel, připojil se k závozníkovi. Haha, chochocho, nějaká Kokoko... Pohrdavě si prohlíželi drobnou ženu s brejličkami a culíčky. Ta otevřela ústa, ale ne k pláči a prošení, jak by někdo snad očekával! Její proměna byla strašidelná. Nadala oběma pánům do tak strašlivých jmen, tak otřesným hlasem, přičemž - snad mimoděk, ale i tak to bylo více než výmluvné, potřásala svou tyčí, že chlapci beze slova spěšně nasedli a zmizeli. Nikdo v tramvaji ni nedýchal. Řidička zašoupla tyč, mírumilovně nasedla a rozjela se.

Včera jsem měla možnost opět se přesvědčít, že úctu či přímo bázeň boží k řidičkám MHD nepociťuji jen já...

Mladá řidička, kupodivu s ještě výstřednějším účesem ve stylu afro copánků, stažených do ohonu, v tramvaji číslo 16. Vyjela ze zastávky Flora, a...najednou se zastavila. A nic. Lidé už začali být nervózní. Řidička vyšla mezi cestující lid, svěřený jí do péče,  s výrazem, který nenapovídal nic dobrého. Zrak upřený do dáli, zvolna prošla celým dlouhým vozem. Všichni ztichli a očividně začali zpytovat svědomí. Ten se narovnal, onen zastrčil nohy způsobně pod sedačku, ten přestal telefonovat. Děti v zadní části tramvaje umlkly. Tak co, co se děje?!

Nedělo se nic. Řidička pouze z nějakého důvodu přejela křižovatku, a místo doleva se vydala rovně. I zacouvala a svou chybu napravila. Pak spokojeně prošla zpět do své kabinky. Cestou se vlídně usmívala na pasažéry, a ti jí její úsměv vděčně opláceli...