Pták? Nesáhla bych na něj ani za nic, ale...

Mám k ptákům nejednoznačný vztah. Jsou divní, to mi nikdo nevymluví! Esteticky jsou pro mne skoro nepřijatelní. To peří...Šustivé, nechutné! Ty trhavé pohyby krkem!

Upřeně, skoro bez mrknutí, vás sledují a kdoví, co jim projíždí v jejich načechraných hlavách...

Na druhou stranu mne fascinují. Když je pozoruji z balkónu, jak se jen tak vrhnou ze střechy, chytnou ten správný vzdušný proud a s minimálním úsilím krouží údolím, obdivuji je a závidím jim. Miluji kosí hvízdání v keřích černého bezu na našem dvorku.

Lituji je, když v zimě pracně shání potravu. Dala jsem jim za okno krmítko, do něj ty nejlepší dobrotky. Máme dohodu: budou žrát brzy ráno, když spím, takže je neuvidím, jak se tam v tom šustivém peří hemží a cpou,a já jim budu pravidelně a hojně dosypávat. Dodržují to, tak jsem jim ještě uvázala na věšák balkónu pěkný kus hovězího loje. Sýkorky jsou nadšené, lůj je celý oklovaný, ale stále přitažlivý, a já mám hřejivý pocit z dobrého skutku.

Včera jsem si vleže četla, když jsem periferním viděním zahlédla za sklem balkónu něco velkého a tmavého. První, co mě napadlo, bylo, že to je soused nad námi, a to buď osobně, jako že ho konečně dohnala karma, když větral, nebo opět vymyslel něco pěkného, aby mě potěšil. Při bližším ohledání jsem však spatřila dvě statné straky, jak se svorně- křídlo v křídle- snaží odvázat lůj z věšáku! Jejich nasazení bylo obdivuhodné a spolupráce pak příkladná! Dělaly jsme, že se nevidíme, ale viděly jsme se, třesouce se strachy a hnusem. Nakonec se jim podařilo nikoli rozvázat špagát, ale vyvléknout flákotu z uzlu a odnést si dlabanec dolů na mladou borovici! Zřejmě ze mne byly na prášky, to napětí a přitom nemohly ani pípnout, chápejte, takže teď nepříčetně řvaly a na střídačku trhaly a polykaly svůj lup.

Vzpomněla jsem si na příhodu z léta na chatě. Seděla jsem na opalovadle na pláži, na rybníce hejno kachen a čírek, na můstku pak dvě „skoro domácí kachny“, bezmála mnou oblíbené. Jako zase: nedotkla bych se jich ani v rukavicích, natož abych se koupala ve stejné době jako ony, vlastně oni, protože jeden kus s tmavě zelenou hlavou, druhý celohnědý, ale prostě naše kachny. Prodrbávaly si pernatý kožich, vyháněly čmelíky, kálely na můstek, mrchy nečisté, a vypadaly, že neví o světě.

Mrkla jsem proti slunci, vteřina, dvě? Kouzlo! Kam moje oko dohlédlo, nebyla jediná kachna ani nic podobného! Kam se to všechno podělo? Na nebi se objevila tečka. Tečička. Byla větší a větší, až byla největší, až byla úplně velká, až byla U MNE, a nebyla to tečka, ale nějaký dravec! Sokol? Orel? Netuším, ale strašný šarkan v mých očích to byl, a... šustil jak blázen! Čuměli jsme na sebe a já jasně četla z jeho strašného ksichtu: „Tak jsem blbej, nebo co? Vidím kachny, hodně kachen, letím sem jak vůl, a není tu jediná!“

Zařval, zamával těmi šílenými plácačkami, šustivé rogallo, a vznesl se skoro z místa až k skoro k samému slunci, kde se proměnil v tečku, pak v tečičku,... A byl fuč!

V té samé vteřině byla hladina opět posetá kachnami. Ty naše ochočené si poklidně čistily peří, něco si kvákaly; nerozuměla jsem jim úplně přesně, ale jasně jsem zaslechla výrazy „přečůraly“ a „ ať se dá na vegetariánství, břídil“, a další uštěpačné poznámky podobného obsahu. Den, tak krásný a klidný, opět malebně pokračoval...