Příběhy z mé rodiny V.

Táta dodal genetický materiál veskrze nevšední. Jako červená nit se celým širým rodem vine to, co jsem pojmenovala ADHD, ale možná to ADHD není, možná je to něco jiného, těžko říct. 

 Možná jsem jenom zneužila diagnózu, možná to fakt byla pravda a výstřednost rodiny, tak zábavná a zajímavá, pouze občas neslučitelná s ostatními lidmi poblíž, je vlastně porucha, to už se nedozvím.

Na rozdíl od ušlechtilé a trochu chladné matčiny rodiny, která vždy věděla, co, kde a jak, byla otcova rodina brutálně strakatá, šťavnatá a nepřeslechnutelná.

Vřele k sobě lnuli, aby se vzápětí zhádali jak psi, urazili se nadosmrti, protože oslavovat opětovné setkání ve svých náručích je k smrti těšilo. Vzpomínám si na tátovu oslavu padesátin, kdy byla přítomna část rodu, asi tak, jako bych vzpomínala, jak jsem omylem spadla do odštavovače. Všichni zpívali, někteří i dost falešně, ale všichni rádi, nahlas a furt a imrvére, do toho mluvili, vyprávěli vtipy, tancovali. Já jim k tomu hrála na klavír, máma jim nosila občerstvení a snažila se udržet v ději; nedařilo se. Když se rodina rozešla, otec šťastně zpíval dál, občas volal z okna, my s mámou tiše seděly a dýchaly. Taková smršť energie a vášně to byla!

Jedna tátova sestra si vzala známého herce, který působil v Divadle Rokoko, druhá onoho lékaře, který všem nutkavě vyprávěl o svém pobytu v koncentráku. Oba strýcové okamžitě zapadli do rodiny. Oba výstřední, zajímaví a trhlí. Oba navíc a k mé radosti dobří klavíristi, jeden z nich navíc také výtečný malíř.

Za samostatnou zmínku stojí tátova sestřenice, takto vážená soudkyně. Byla proslulá hlučným chechotem, netrpělivostí a ukecaností, a to ještě nad rodinnou míru, což už je co říct! Jednou takhle v zimě čekala na tramvaj, ta nikde, a teta, které bylo chladno a hodně spěchala, soptila. Nejdřív sama pro sebe, pak se jí to ovšem vymklo z ruky, rozuměj z úst, a začala nadávat nahlas. Na refýži byl nějaký cudný a citlivý člověk, kdoví, kdo to byl, ale teta, obalená v drahých kožešinách, s vyčesaným drdolem jak krásná Angelika, nadávající jak papoušek, jej nesmírně popudila. "Abych si vás nenechal zjistit!" vykřikl. To bylo něco na naši tetu! "Abych si nenechala zjistit já vás!" zařvala na něj ona. 

Jedna věc mi ovšem tuhle tetu ohromně přiblížila. Stejně jako já si udělala v padesáti řidičák, a i ona se bála jezdit, a stejně jako já neměla orientační smysl. Nicméně chtěla jezdit na léto na chatu, kterou měli vedle nás. Nakonec se pochlapila a jezdila svým trabantem kombi bledě modré barvy- ale jenom právě na tu chatu. Nechala se vycvičit na jedinou trasu Praha- chata, a tu dala. Víc ani ťuk! Kdyby někde byla objížďka, nepochybuju o tom, že by teta vystoupila a šla na autobus, vlak, pryč...

Všichni už jsou pryč. Už nejsou mezi námi. Zůstaly jenom vzpomínky a sdílené historky.