Příběhy z mé rodiny IX.

Dnes se mi opět zdálo o naší vršovické zahradě. V životě naší rodiny měla mimořádný význam. Ráda bych se tam někdy vypravila, ale bojím se.

Tuším, že je to už docela jiná zahrada. Je to místo, které přebije tu mou vzpomínku nějakou nevábnou realitou a já už nebudu mít o čem snít.

Byla to taková dlouhá úzká nudle podél trati. Táta tam pěstoval kytky, které pak naši ve stánku prodávali, buď rovnou takové, jak se narodily, nebo je sušil a následně zpracovával do dušičkového a vánočního zboží, jako třeba nesmrtelné slaměnky, tatariku či statici, jidášovy penízky, a mnohé jiné.

Mívala jsem ráda letní soboty, kdy jsem s našima jezdila na zahradu. Mám v živé paměti všechny ty vůně a barvy. Hořká vůně afrikánů, máma říkala, že to je smrad a žádná vůně, kosmea, která v mých vzpomínkách byla vyšší než já, čínské karafiáty, a mnohé jiné rostliny. Záhony měsíčku zahradního, ta nejkrásnější oranžová barva, kterou miluju! Hrála jsem si na dece, máma napichovala slaměnky na dráty, ze kterých otec udělal prozatímní halabala kytice a rozvěšoval je v kůlně, aby uschly.

Kůlen měl táta na zahradě hned několik. Jejich stavění jej uklidňovalo, takže když se necítil komfortně, máma tomu říkala když ho chytil rapl, otec pocítil kůlnogenní pnutí a byla další bouda. Uklidňoval nás, že se tam vejde spousta materiálu a nářadí, máma opět pravila, nacpe tam všechen svůl bordel, a ještě hromada zbyde, a milé kůlny objímal láskyplnýma očima.

V té původní dřevěné chatce vyřízl prima okno, nacpal gauč, kamínka, jejichž rouru, rozuměj komín nějak prostrčil skrz to okno, místo stolu pracovní ponk se svěrákem, a bylo; otec byl šťasten. Vzhledem k tomu, že si vyhrabal i silně netradiční sklípek, do kterého se nořil po žebříku, do chatky jsem nesměla, abych se nepropadla, tak jsem jenom ze zádveří zvědavě i smutně nahlížela a obdivovala tuto kůču neuvěřitelnou.

Nedílnou součástí stavby bylo několik rafinovaně vytvořených otvorů, kterými na rozdíl ode mne směly kdykoli vcházet i vycházet kočky. Na zahradě totiž byly myši, ze kterých měl táta panickou hrůzu, takže se cíleně spřátelil se všemi volně courajícími kočkami a kocoury, kteří mu za mírnou úplatu- misky s mlékem a piškoty- čas od času uspořádali myší genocidu. Občas mu některá osrsta nadělila do kůlny koťátka. I ona se časem stala zdatnými členy antimyšího komanda a zdrojem mojí radosti.

Jako by to bylo včera. Naši pracovali, já se poflakovala a masírovala vyhřáté kočičí kožíšky a dívala se do dáli, kde stavěli sportovní halu, hloubili venkovní bazény, a já se těšila, že se na Slávii brzy vykoupu. Zatím mě táta sem tam ostříkl hadicí na zalévání, což taky potěšilo. Svačili jsme chleba se sádlem a rybíz, který rostl podél plotu u trati, já rohlík s jahodovou zavařeninou, u kohoutku stála umělohmotná nádoba se sirupem Zahradní směs a sklenička s Křemílkem a Vochomůrkou, nezralé plody mohutného ořešáku vydávaly zvláštní vůni, a do toho čas od času profičel vlak. To mi vždycky leknutím začalo mlátit srdce a já celá ztuhla.

Nikdy jsem si na to nezvykla. Táta jo. Nevadily mu ani noční vlaky. Často ve své kůlnochatce přespával, aby neztrácel čas a mohl se hned pustit do práce. Máma to s potěšenou úlevou komentovala: „Ještě že má táta tu zahradu. Nebylo by s ním k vydržení, kdyby se tam nemohl utahat, zbláznil by nás doma všechny!“ Jak hlubokou pravdu měla, jsem pochopila, když táta na stáří zahradu pustil...

Mně vlakové supění a houkání vadí dodnes. Zpětně se mi zdálo, že u naší zahrady vlaky houkaly nějak mimořádně zběsile. Až v dospělosti jsem to zmínila před tátou a dozvěděla se, že to skutečně bylo mimořádné. U brány zahrady totiž byl černý přechod přes koleje a strojvedoucí to věděli a už z dálky hystericky varovali případné nezodpovědné chodce a sebevrahy. I tak čas od času otec u brány našel nějakou tu vlakem oddělenou lidskou součástku, když ještě za ranního šera přicházel na zahradu.

Zahrada, jaká bývala za mého dětství a mládí, už je jenom v mojí hlavě. Pokud vím, nikdo si už tu uzoučkou parcelu nepronajal. Syn se tam byl z povzdálí podívat. Zahrada zpustla. Z pařeniště ční rezatá žebra kostry a sudy na dešťovku. Jen zdejší staré kočky vyprávějí svým mláďatům, že jejich babičky pamatují misky s mlékem a piškoty a teplé pelíšky uvnitř kůlny, vyhřívání se v záhonech, laskavé hlazení, hry s mašličkou na proutku a míčkem, a že tam bylo krásně...