Příběhy z mé rodiny IV.

Příbuzní z tátovy strany byli rovněž zajímaví. Někteří skoro až moc, na můj vkus. To nic nemění na tom, že mám i jejich geny, což se nedá přehlédnout, a i k nim prostě patřím.

Tátovo vyprávění začínalo velice romanticky. Jeho otec- zahradník potkal svou osudovou ženu, právě když se vrátila z Vídně, kde pracovala jako kuchařka v jistém světoznámém hotelu. Netuším, kde se zrovna oni dva mohli setkat. Děda pocházel z Lelekovic u Brna, babička byla původem Bechyňačka. Nicméně stalo se, a oba se rozhodli žít v Praze, resp. tehdy ve Strašnicích.

Jejich začátky pro mě měly neodolatelný půvab. Něco jako Chata v jezerní kotlině. Děda dorazil do Strašnic, sehnal si bedničky od margarínu, různé dřevo a další materiál, a do večera stála stavba o dvou místnostech, ve kterých se okamžitě dalo/ začalo bydlet. Já jsem tu stavbu viděla jako malá, to už se jí říkalo kůlna, sloužila jako zahradní chatka, okolo byla veliká zahrada, na které už jenom babička pěstovala všechno možné, hlavně svou oblíbenou pažitku. Můj táta mi ukazoval malá okénka: "Jednou jsem holky (sestry) nějak zlobil a všichni mě pak honili. Zahnali mě do baráku, já chtěl prchnout oknem, zasekl jsem se v tomhle okně, po pás venku, zadnici uvnitř, a to se neptej, jak se na mně tenkrát všichni vyřádili!" Dovedu si to živě představit. I babička vzpomínala, že tátu nikdy nikdo nechytil, když něco provedl, že ho musela chytit, až když večer usínal a neměl se na pozoru!

Dědu znám jenom z vyprávění, ze kterého vyplývalo mimo jiné to, že by šílený bordelář a rapl. Táta třeba vzpomínal: Bylo nutné nažít králíkům trávu. Hledal se srp- nikde. "Tati!" šel můj táta na dědu najisto, "kde jsi naposledy sekal srpem?" Děda se hluboce zamyslel. "U potoka? Nebo pod tratí?" I letělo se na udaná místa, a skutečně tam většinou zapomenutý srp ležel. Tím samým způsobem se hledávaly také dědovy flanelové košile. Děda jednu propotil, i odložil, aby proschla. Totéž, ale na jiném místě, učinil s druhou košilí, a tak to šlo dál, dokud košile nedošly. Tohle všechno už moje máma, čerstvá novomanželka, viděla, a nic zlého ji nenapadlo. Když už jsem měla po škole, kde jsme samozřejmě probírali ADHD a podobné lahůdky, a sledovala jsem otcovy výkony, nad kterými máma celoživotně kroutila hlavou, vrazila jsem jí dědu: "Viděla jsi ho včas, měla jsi utéct!"

"Ale jinak byl děda dobrák a neuvěřitelný dříč. Babička zrovna tak. Děda pěstoval květiny, zeleninu i ovoce, a babička všechno prodávala. (Děda nesměl být k obchodování připuštěn, neb dával všem na ochutnání, a nic by mu k prodeji nezbylo.) Pamatuju si babičku na Bělehradské u Odkolka, kde prodávala tehdy už jako stará voňavé droboučké karafiátky, fialové a bílé, a hlavně svou milovanou pažitku. V mačkaném šusťáku, na hlavě šátek, usměvavá a spokojená. Stála tam i v srpnu roku 68. Nebyla tehdy k nalezení, táta ji celý zoufalý hledal, jezdil se svou starou Pikolou všude možně, a nakonec ji našel tam, kterak nabízí vojákům pažitku. "V rádiu říkali ´Všichni na svá místa´, tak jsem šla!" Babička jenom nerada balila svou šťavnatou, svěží pažitku. Když umřela, jedna z jejích vnuček prý prosazovala, aby jí tuto bylinku vyseli i na hrob, ale neprošlo to.

Ani těchto prarodičů jsem si neužila. Dědu vůbec, babička zemřela ve stejném roce jako ta z máminy strany, a i ona poslední léta prožila jako ležící pacientka. Po babičce ráda zpívám a dobře a ráda vařím pro libovolný počet strávníků. A pažitku nacpu opravdu všude! Děda mi zanechal svou pověstnou raplovinu, bordelářské geny a důvěřivost, až naivitu; kolik ovoce a zeleniny bych, myslíte, prodala na trhu já? Nejenom že bych jim všem dala ochutnat, ale možná bych jim to šla k nim domů i uvařit...