Opět na porodním sále

Tak intimní fakta o sobě nezveřejňuji tak často. Ne že bych se neuměla odvázat a tu polechtat, tu otevřít nitro. Tohle je něco jiného. A nezvyklá je i moje tendence jaksi bilancovat svůj život. V poslední době sílící a naléhající.

Dnes v noci jsem se ocitla o dvacet devět let nazpátky. Opět jsem ležela na pooperačním pokoji. Bylo mi, jako by moje duše vystoupila z mého bolestí prosáklého těla a bloumala po pokoji s výhledem na Vltavu, plnou racků a labutí.

V jiném patře ležel můj novorozený syn. V inkubátoru, napojený na všechny možné hadičky a přístroje. Kde byla jeho duše? Nevím. Každou chvíli se vytrácela a pod zoufalým úsilím zdravotníkům se zase navracela. Když se nakonec rozhodla přece jenom tělo neopouštět, dostala jsem třicetiprocentní šanci na to, že to přežijeme. Tolik mělo moje šedesáti dekové miminko naděje. 

Po čtyřech měsících jsme opouštěli porodnici. V modrém manšestrovém kočárku a nažehlené zavinovačce se třemi řadami kanýrů jsem si vezla už kilové dítě, a ve své hlavě všechny prognózy a nejistoty, které jsem vyslechla v porodnici i jinde. Tak nějak jsem si připouštěla, že syn může být neslyšící, nevidomý, může se u něj rozvinout DMO. Hlavu jsem měla sice jak kokosový ořech s vydloubaným jádrem, "laktačku" jak z učebnice, ale úplně nepříčetná jsem zas nebyla. Tohle bylo moje dítě! Tak jsem to brala a beru to tak dodnes.

Můj muž se za syna upřímně styděl. Já piplala syna, on vědeckou kariéru. Když jsem přestávala snášet otcovské, nebo spíš neotcovské projevy pohrdání a nezájmu, jakož i odsudky mne samotné, propustila jsem manžela do světa úspěchů v práci, vzrušujících koníčcích, a časem jistě i v plození a výchově prvojakostního potomstva, které mu jeho rodina konečně pochválí, a usedla na příď osamělé a poněkud vratké bárky osamělé matky. Plavčíky, kteří k nám občas přistoupili pomoci zapádlovat, abych si taky mohla zdřímnout, bych spočítala na prstech jedné ruky, ani bych ji nemusela rozevírat celou.

Zrak, sluch a intelekt zůstaly nedotčeny, DMO se potvrdila, příznaky těžké ADHD a autismu se přidaly. Skoro denně vyčerpávající návštěvy nějakých odborníků. Cvičení Vojtovy metody, vždy spojené s šíleným pláčem mě div nezabilo. Ale první samostatné krůčky ve dvou a půl letech mě zase vzkřísily. To se mi opravdu hodilo. Roky předškolního a školního vzdělávání mého nestandardního dítěte si žádalo "celého člověka". Tři školky, tři základky. Střední škola už stačila jedna. Upřímně řečeno- víc už bych ani nedala.

Pak nastalo relativně příznivé období. Okamžitě, jako blesk, poháněna svým věkem a vědomím liknavosti úřadů, jsem si požádala o první dcerku. Do mého života vstoupila radost, sotva jsem dýchala štěstím. V mých rozhovorech s bohem jsem mu skoro přestala vyčítat ostatní mé děti, které mi dopřál tak krátce, a zalykala jsem se vděčností na těmi, které mi ponechal na světě i poslal navíc. Do mé loďky jsem nechala nastoupit kormidelníka, což byla dosud neznámá a vpravdě silná zkušenost. Zdržel se deset let. Splnila jsem si sen a zažádala o další dcerku, a radostná zář a vděčnost bohu v mém životě zesílila. Zůstala v něm i poté, co kormidelník přestoupil na jinou loď a tu moji při tom div nepotopil.

Umím kormidlovat sama a tak kormidluji. A moje posádka je moje životní láska: teď už mladý muž s krásným úsměvem, absolutním hudebním sluchem a tou nejlaskavější povahou, moje holky, statečné a krásné a tolik se do mojí rodiny hodící.

Synovy autistické projevy a progradující zdravotní problémy mě možná časem připraví o rozum nebo přímo o život, ačkoli právě kvůli němu bych měla být nesmrtelnou. Moje dcerky, které sice nemají moje geny, ale jsou přesně takové, jaké by moje děti měly být. Moje děti, navzájem se milující, hádající, usmiřující se, v těžkých chvílích objímajících sebe i mne. Moje děti, můj život.

Naše společná bárka, stokrát omlácená o skaliska a stokrát opravovaná, a já, na svém vysezeném místě u kormidla, od kterého už mám pořádné mozoly. Kéž v pořádku dojedeme!