O nějaký ten chlup víc nebo míň

Chlup sem, chlup tam! Komu na tom záleží. Obzvláště když jde o zdraví, nebo dokonce přímo o život...

Naše fena miluje cestování. V autě se okamžitě po nástupu schoulí k nohám spolujezdce a ve sladkém spánku se těší, kam že to nakonec dojedeme. Představuje si louky, na kterých se smí běhat na volno, lesní cesty plné pozoruhodných pachů, možná i rybník, ve kterém se mění ve vydru. Většinou se jí tyto sny splní.

Tentokrát jsme ale hned z několika důvodů museli cestovat vlakem. Pro naši vořeší dobruši v zásadě žádná větší změna: Ťapka se vyspí všude a všude se najde něco zajímavého! Pro mne však zlý sen za bděla. Nemám ráda vlaky. Hodně nemám ráda vlaky! Nesnáším je! Mám fobii jak čuně velkou...

Zakoupila jsem místenky pro sebe, syna i čubku, a napůl pyšně (přemohla jsem se a stojím na nástupišti na Hlaváku) a napůl v panickém záchvatu (vlak dělá hluk, občas lidem svými brutálními koly řeže nohy, nedejbóže i hlavy, víte to, žejo) čekám na vlak. Jsem fakt dobrá!

A už je tady! Dělá hluk, ale kašlu na to, lidé se hemží, na to taky kašlu, po vteřině nacházím náš vůz a naše trojice se žene ke dveřím. „HOP!“ „VPŘED!“ zahlaholím jako Tyrš a vrhám se s vodítkem v ruce po schodech. Mezi schůdky a perónem mezera, v mezeře až po ramena vzápětí moje dobrmana! Jsem na infarkt! Jak se při své psí vyžranosti dokázala tou mezírkou propadnout, netuším. Ale zpět to rozhodně nejde! Držím ji na vodítku jako tááákhle velikou rybu a je mi jasné, že řezání koly vlaku dneska bude, a nebude to dlouho trvat, což dobruši nebude zas tak moc vadit, protože se dřív uškrtí na vlastním obojku.

Než došlo na nejhorší, přiskočil nějaký mladík, popadl fenu za kůži na hřbetě, druhou jí podebral ten její těžký zadek(kulantně řečeno), a vyhodil ji vzhůru do vozu. Děkovala jsem svalovci s kapkami nejeno v očích. Syn naši kožešinovou lásku ani nenadzvedl, já jsem ji nadzvednou nesměla, jsouce ještě relativně brzy po operaci, a být tu sami, dopadli jsme špatně, o tom nemůže být pochyb. Muž mával nad naší chválou a díky rukama v černé bundě, přesněji řečeno dříve černé, teď strakaté hnědými a béžovými chlupy.

Ťapinka jenom zavrtěla chvostem jako „máš to u mě, brácho,“ načež skočila pod sedadla a usnula. V Budějovicích jsme ji částěčně vyvlekli, částečně srazili ze schůdku takovým fofrem, že zrádnou mezeru doslova přelétla, oklepala se a radostně zamířila na autobusovou zastávku, ze které odjíždí autobus směr naše chata. Rybník! Les! Louky! Její očka šťastně zářila, zato ta naše byla zapadlá děsem, neb jsme věděli, že nás za pár dní čeká cesta zpátky, a zase vlakem, mezera, řezající kola, a tak dále.

Nazpátek jsme náš cestovní styl ještě o něco vylepšili. Ťapinka odmítla nastoupit! Jsme na hlavu? To si nepamatujeme, co bylo při jízdě sem? V ruce místenky, za námi had dalších nastupujících. I přiskočil chlap jako dvě hory, popadl milou psici a vynesl ji do vagónu. Nebudu říkat, že i on měl teplou černou bundu, po záchranné akci strakatou a chlupatou jak ďas. Dobruše se nechala nést v náručí (normálně nesnese jakoukoli manipulaci) a vděčně se k muži šmajchlovala čumákem. Nevím, zda byl rád, ale asi ne, vzhledem k tomu, že měla nasazený košík. Každopádně v Praze rovnou přišel k nám a bez mrknutí a slova snesl psu na pevnou zem.

Pánové, frajeři svalnatí, chlupatí, milí, děkujeme vám! Zachránili jste nás!