Nikdy nevíš, kdo se na tebe dívá, a proč

Ne, opravdu si nemyslím, že mě někdo soustavně sleduje, číhá na vhodný okamžik, aby zasáhl proti mému životu; to vážně ne. Spíš naopak. Občas ale moje bezstarostnost, se kterou většinou pobíhám po světě, dostává trhliny.

Někdy stačí úplná maličkost. Blbina. A následná trhlina jak hrom...Onehdy jsem se vracela pozdě večer domů. Přicházela jsem na zastávku. Sotva jsem položila nohu na ostrůvek, pocítila jsem úder do krku. Zabolelo to mírně, lekla jsem se příšerně. Nahmátla jsem na rameni cosi ledově mokrého, asi jako koule z tajícího sněhu. Při bližším ohledání se z toho vyklubalo dobře vychlazené statné vejce! Nenuceně stékalo po mém dlouhém černém kabátě, mimochodem den před tím vyzvednutém z čistírny; pěkně od kapuce přes kabelku až dolů...

Bylo nabíledni, že se někdo dobře baví. A ten někdo asi nebude kolem půlnoci dítě. Nikde nejmenší známka jakéhokoli pohybu. Zřejmě někdo vrhnul svůj problematický oocyt z okna, které stihnul přivřít. A to se mohlo libovolněkrát zopakovat, neb oken se nabízelo po obou stranách ulice hafo přehafo, ve tmě jsem neviděla ni ň a skrýt se nebylo kam. Vydat se pěšky po Nuselských schodech nebo kolem stráně by mohlo znamenat, že té noci nezůstanu při pouhých vejcích, takže jsem se rádoby schovala za panel zastávky a doufala, jednak že jsem ve výhodném úhlu a jednak že už brzy přijede tramvaj, což se mi obojí podařilo, a já – obalená slizem- odjela domů.

Celkem bezvýznamný incident, dalo by se říct, ale mě to rozladilo, až jsem se tomu sama divila. Dokonce mi to vybavilo už dávno zasutou vzpomínku na dost nepříjemný zážitek, a sice, jak mě nějaký nezdravý člověk postřelil. Zřejmě ze zaparkovaného auta. Potěšil se mým pádem na zem a odjel. Prý to byl můj osobní úchyl, který tak dlouho čekal na vhodnou příležitost, až se dočkal. Udělal si radost, mně se postaral o pobyt na chirurgii s otřesem mozku a rozbitým obličejem, a už jsme se (naštěstí) nesetkali.

Najednou se mi teď zase vrátil ten tehdejší, skoro už zapomenutý pocit....bezmoci? Nemožnosti se bránit? Nějaký atavismus, strach, kdy něco zlého, možná i definitivního, přiletí shůry, z dálky, a vymalováno? Prostě – někdo se rozhodne zákeřně zaútočit, ať už vejcem, puškou nebo čímkoli jiným, a prostě tak učiní. Fertig. Nic proti tomu nezmůžu. Nevíš dne, ani hodiny!

A to je sakra blbej pocit...