Nemůžeš být princ, když jsi veverka!

Tuhle větu zcela vážně vyřkla moje kolegyně Dita při jedné pohybové hře. Jak jsem na podobné hlášky celkem zvyklá, tak v tu chvíli mě to nějak zlomilo. Opustila jsem svévolně kruh dětí a v bláznivém smíchu se zhroutila na koberec.

„Uvědomuješ si, co jsi teď řekla?“ zalykala jsem se smíchy. „No ale chápeš snad, že princ těžko...,“ začala se obhajovat, ale pak jí to taky došlo. „My jsme normálně pošahané, jak teprve budeme vypadat po třiceti letech ve školce?“ povzdychla si.

Blbě. Blbě budeme vypadat, budeme ještě pošahanější, o tom není nejmenších pochyb! Už teď jsme já i všechny moje kolegyně na hraně...

„Ivanko, už se chystáte na svačinu?“ ptala se před časem telefonem ředitelka, neb chtěla přinést slavnostní dort. „Ano, jděte se vyčůrat, umyjte si ruce, utřete si je, a přijďte do jídelny!“ odvětila jsem nenuceně, aniž by mi cokoli přišlo divné. „Už se stalo,“ ubezpečila mě. Zrovna tak mi nepřijde divné, když jdu s někým po ulici a přecházíme, zadržet dotyčného a poučit ho o červeném panáčkovi. A to nemluvím o mých úletech, kdy jsem se automaticky postavila doprostřed silnice a zvednutím ruky (naštěstí bez terčíku) stavěla dopravu, aby lidé mohli bezpečně projít!

Jedna kolegyně vyráběla před Velikonoci zajíčky z roliček od toaletního papíru. Šlo jí to neobyčejně od ruky, už jich měla padesát, sto, dvě stě! Pro celou školku! Ta oušínka! Ty čumáčky! Děti si omalují vajíčko, které se pak následně zasune mezi zajíčkovy slepené pacičky. Předtím postavičku samozřejmě vybarví. Každé dítě bude mít dva! Byla nadšená. Už aby byly ty Velikonoce! Aby je konečně mohla dovalit do školky! „Mám jich plnou koupelnu,“ vykládala pyšně i trpitelsky současně, „kam stočíš oko, všude samej ušák- jak v deliriu!“ Pak se jí porouchala pračka a bylo nutno přivolat opraváře... „Ten normálně nemoh‘, když viděl tu zaječí sešlost!“ komentovala to zběžně.

Jako bych u toho byla... Když jsem začínala ve školce, dostala jsem za úkol nakoupit dárky. Pro celou školku, stejné. I zakoupila jsem 125 stejných šedivých plyšových lachtanů. I já jsem musela svým zvířátkům poskytnout přechodný azyl. Rozestavěla jsem je tehdy všude po nábytku a kochala se pohledem na jejich huňaté držtičky. Ó, jak dobře jsem nakoupila! V noci pak dostal syn vysoké horečky a já k němu musela zavolat pohotovost. Výraz dorazivšího lékaře byl vpravdě nezapomenutelný...

Když jsme v práci, zaobíráme se dětmi. Když jsme doma, bavíme se o své práci – o dětech. A když si společně s kolegyněmi vyrazíme někam na kafe, abychom z těch dětí už úplně nezblbly, bavíme se, hádejte o čem, samozřejmě o dětech.

Můj slovník obsahuje nebezpečná slova a hlášky, která nesnáší Dita, nejbližší kolegyně na třídě: např: pojď, já tě POCHOVINKÁM! (Když je dítě smutné). No vidíš! Už je tam slon! Už může dýchat! CHOBŮTKEM! (Vypapaná polévka, je vidět obrázek na dně). Stejně tak kdyby naopak mě Dita chtěla např. před inspekcí vyřídit, udělala by si na očích z prstů dalekohledy a pokývala by okázale hlavou jako holub, ( Co tam vidíš, holoubku? Perníkovou chaloupku...) čemuž moje CNS ani bránice nikdy neodolá, a jsem bez místa...

Naše nejmladší kolegyně Verča má na svém faceboku vystavené všechny hromadné výtvarné práce. Chlubí se jimi před známými! „ Když mně se to tak líbí!“ omlouvala se upřímně. Nedávno mě pobavila povzdechem: „Šla jsem domů, a takřka obsedantně jsem si prozpěvovala ,Komáři se ženili‘, a nemohla jsem přestat!“ (Byla se podívat na můj hudební kroužek). Dneska jsem jí párkrát zabroukala „Dupy dupy dup, draka bolí zub.... Už mi volala, celá vzteklá - opět si nutkavě zpívá! A to se má jít zítra představit partnerovým rodičům! „Jak budu vypadat?“ zavyla do telefonu zoufale.  „Jako debil!“ odpověděla si vzápětí sama, „to mě do zítřka nepřejde! Dyť já k tomu i dupu a tleskám!“

Další kolegyně, Ali, mch. nejstarší z nás, neváhala přijet MHD v dlouhých třásňatých šatech, s copy a obrovským lukem na zádech a originálním bubnem před břichem, aby děti při Indiánském dnu radostně překvapila. Překvapila nejenom děti; především s lukem měla v tramvaji i metru obrovský úspěch! A to nemluvím o ředitelce v paruce a šamanském hábitu, kterou jsem – nevarovaná- potkala na temném zadním schodišti, kterým jsem si krátila cestu do sborovny... Už vím, co obnáší lidové rčení ‚krve by se ve mně nedořezal‘...

Jsme asi fakt pošahané. Více či méně. Těžko říct, co je příčina a co důsledek. Zda jsme byly už před tím, a proto jsme si vybraly tohle povolání, nebo nám střelilo právě díky neustálému kontaktu s dětmi. Prostě jsme. Ale až nebudem, nebudeme tuhle práci dělat. To jsme se všechny shodly. Vždyť by se ty děti s námi nudily!

No ne?