Nemocnice na kraji města

Stojím ve své bleděmodré noční košili za dveřmi a snažím se prolisovat boltec škvírou mezi dřevem a kovovými futry, aby mi neuniklo ani slovo.

Rovněž nějaké to oko by to chtělo protlačit do ložnice mých rodičů, kteří zde mají černobílou Oravu, ale usoudili, že jsem moc malá na to, abych s nimi mohla shltnout další díl skvělého seriálu.

Bylo mi pouhých deset let, ale tvrdě jsem bojovala za právo smět se účastnit pravidelných nedělních Dietlovských orgií, až naši povolili a svolili. Lepší moje případné mravní narušení, usoudili, než nastydlé ledviny, rovněž moje, z nekompromisního postávání v chladné hale za dveřmi. Radostně jsem hupsla do ložnice, bleskově se vmezeřila mezi své četné starší sourozence a šťastně jsem vplula do děje.

Když jsem se nastěhovala do svého vlastního bytu, televizi jsem záměrně nekoupila. Vedlo mě k tomu hned několik důvodů, o kterých nemá smysl se zmiňovat, každopádně jsem ryze beztelevizní člověk a u toho už asi zůstanu. V současné době mám energii tak maximálně na čtení a psaní, a to ani to leckdy ne, ale kamarád mi stáhl právě Nemocnici do počítače, abych jen nezírala do stropu. Měla jsem šílenou radost!

Znovu po dlouhatááánské době jsem se setkala s mými oblíbenými postavami a prožívala s nimi jejich osudy a příhody. Znovu jsem mohla zažít potěšení z hudby, která seriál vkusně podbarvovala. Pamatuji si ji už z dětství, a už tenkrát mě fascinovala natolik, že jsem se ji naučila hrát na všechny hudební nástroje, co jsme doma měli.

Jestli mě před lety trápilo to týdenní nekonečné čekání na nový díl, teď jsem si to vynahradila! Sjížděla jsem ten skvost po pěti šesti kouscích a bylo to nádherné. Rovněž jsem konečně zjistila, jak líbá Arnošt Blažej. Tehdy totiž můj prudérní otec číhal na náznaky toho, že by mohlo dojít k nějaké erotické scéně, a v tu chvíli začal za znechuceného bručení všech diváků v ložnici tančit před obrazovkou, abych se nezkazila, takže jsem musela čekat bezmála padesát let. Líbá pěkně.

Smutně jsem si uvědomila, kolik luxusních herců mého mládí už nežije. Můj nejoblíbenější jedinečný doktor Štrosmajer, i teď jsem obrečela jeho infarkt. Krásný a ušlechtilý primář Sova, oprsklá a pravdivá doktorka Fastová. Arnošt Blažej, šmrncovní a geniální štráfek v bílém plášti, kterého mi přebrala sice atraktivní, ale kuňk- kuňk nemastná neslaná Ina, ale to mi nebránilo ho milovat.

Kolik herců z této „rodiny“ můžeme ještě potkat? Nádhernou Janžurku, třeba. Elišku Balzerovou, Hanzlíka, Dvořáka, Freje, který mě nebetyčně štval, křivák jeden ukňouranej, že, ještě je tu Němec- zde vlažné kafe, Preis, Paulová, Veškrnová, Kaiser,...

Jaroslav Dietl napsal spoustu pěkných seriálů, na které ve své době netrpělivě čekaly spousty věrných diváků, ale myslím, že Nemocnice je jenom jedna. Užívám si ji už podruhé v životě a vzhledem k mé situaci velmi stylově, a napadlo mě panu Dietlovi a všem těm skvělým hercům opožděně, leč ze srdce poděkovat.

Tak děkuju!