Moje krásně hebké nohy

Když do nemocnice, tak krásná. Nebo alespoň úhledná. Tak, to je to správné slovo! Krásné noční košile i župan. Když je čas a síla, tak kadeřnice. Když není, určitě čerstvě umýt vlasy.

Samozřejmě ty módní světle zelené pantofle. A jedna z nejdůležitějších věcí- prima pedikúra! Když do pekla, tak na bujném koni! Když do nemocnice, tak s jemnými chodidly!

Ano. Mám obsesi na hezky upravené nohy, včetně laku. Dýchám, jím, spím, lakuji. Myslím, že mě nikdo nezná bez nalakovaných nehtů na nohou. Najdou se i fajnšmekři, kteří podle právě zvoleného odstínu laku přesně odhadnou stav mého duševního rozpoložení!

Když jdu na operaci, nemohu mít nalakované nehty. Je to důležité, aby podle barvy prstů lékař věděl, zda ještě operuje, nebo už pitvá, bylo mi vysvětleno. (Jinými slovy, samozřejmě.) Tehdy si beru barevnou lahvičku s sebou, a hned jak se mi uleví, lakuji dodatečně na umývárně.

Před poslední podobnou akcí jsem prohlížela pedi- koutek v oblíbené drogerii. Žiletky, peelingový gel, a samozřejmě výživnou masku! Dneska tu nevidím mnou preferovanou značku, ale sáčků s vyobrazeným chodidlem je ti slušné množství. Nebudu úzkoprsá, vezmu některý z nich, nohy si i tak štrejchnou, nepochybuju. Tak třeba tu růžovo- bílou...

Večer zušlechtím nohy, navléknu si igelitové ponožky s maskou a ulehnu. Překvapí mě, že maska chladí a dokonce jakoby trošku štípe? Trp, parádo, slyším v duchu svou mámu.

Nastupuju na příjem ve strakatém rozpoložení. Udělala jsem vše pro důstojnou reprezentaci, což mě uklidňuje, ale bojím se z důvodů mnohočetných, leč kočky jsou vrženy; už neuteču...

Druhý den je mi dost věcí jedno, ale třetí už je lepší a začínám mít roupy. Půjdu se osprchovat, to mi udělá dobře! S funěním si stahuju bílé operační punčochy. Nemohu se dočkat, až se jich zbavím! Konečně jsem bez a závratným tempem metr za půl hodiny si to štípu do koupelny. Na lak to dneska ještě nevidím, tak dlouhé ruce nemám, ale určitě si nějak namažu nohy tím výživným voňavým slézovým krémem od Justa. Nohy mám nějak šupinaté a bílé. Divné. Hnus! Asi z těch punčoch. Promažu je dvakrát za sebou, slibuju jim.

Je rááno, je rááno, nohama stírám rosu na kolejích... Ne, nejsem na vandru, zato je za chvíli velká vizita. Zuby jsem si vyčistila už brzy ráno, ještě za šera, když nás přišla sestřička měřit a různě ohledávat. Ani jsem si nerozsvítila lampičku. Do pusy se snad trefím i potmě, ne. Pan primář je krásný muž a ani ostatní doktoři nejsou marní. Marnivě jsem si převlékla tu nejhezčí košili a mírně se na všechny usmívám v oparu slézového krému. Sestra mi odebere z moci úřední deku a já se chlubím jizvou. Je trochu šejdrem, ta minulá je mnohem hezčí,no co už. Reklamovat ji fakt nebudu.

A pak...

Kašlu na jizvy. Kašlu na doktory. S hrůzou civím na svoje nohy. Vypadají, jako bych jima celou noc drásala mikrotenové sáčky a statická elektřina mi je jednou pro vždy přilepila na kůži. Nebo bublinkové obálky?! Z mých nohou visí cáry kůže, i nárty mám poseté nějakými puchýřky, které přecházejí v další volně vlající pruhy kůže! Nesáhla bych na to! Štítím se vlastních končetin! Prašivina! Lepra! Nebo mi narostly vílí střevíčky, jako mají nenarozená hříbata, aby nerozkopala své matce lůno? U koňulátek je to jistě roztomilé, ale co se mé osoby týče, uvažuji o amputaci!

Sloupla jsem se během příštích dnů normálně jak had a hned jak to šlo, naběhla jsem do drogerie, tentokrát s brýlemi, které jsem okamžitě nasadila a jala se zkoumat známý růžovo- bílý balíček. To musí být alergen jak víno, už nikdy více!

Nebyl to alergen, byla to exfoliační maska. Kdybych si ji dala před týdnem, byla bych hebká jak novorozenec. Jako jsem teď- sloupnutá a líbezná v nové kůži. Špatně jsem to načasovala.

Tak příště.