Město světle hnědých psů a divoké řeky

Nebo město se starou lipovou alejí. Kamenné baráčky s podloubím na náměstí i bez podloubí všude okolo.

Tohle vpravdě pohádkové městečko ve východních Čechách jsme si tentokrát vybrali pro relaxační víkend ve dvou- náš víceméně pravidelný rituál.

Dneska jsem příjemce, což znamená, že místo, ubytování i program vybral partner, jinými slovy nemusela jsem hnout ni prstem a dostanu vše na podnose až pod nos.

Ty kouzelné domečky a chaloupky! Ihned bych si vybrala! Některé jsou dokonce prázdné; opuštěné? Prozkoumávám náměstí a v duchu porovnávám s večerníčkem: kudy že to tehdy uháněl Rumcajs zachránit Manku? Jsem tímhle městem nadšená. Klid a mír.

Během procházky potkáváme několik psích salónů, ale překvapivě žádného psa!

Jsem spokojená s hotelem. Vyhřátý pokoj s obrovskou bílou a bíle povlečenou postelí. Prima snídaně. Jsme tu trochu za prdlouše, protože k obědu i večeři si dáváme pokaždé pečené kachní ňadro, měkké a hebké jako žužu se zelím a knedlíky.

Jako obzvláštní potěšení specielně pro mne nás poslední odpoledne čeká návštěva zdejšího Aquacentra. Můj na vodu silně lechtivý parťák okamžitě zalehne do teplé vířivky, zatímco já se hrnu do bazénu- vyplavat všechny ty bramborové knedlíky i kachny s propečenou kůžičkou, o jablečném džusu nemluvě.

Pak si všimnu mojí oblíbené atrakce, takzvané divoké řeky. V dnešním dni radostí si ji nehodlám nechat ujít. Nechám se vtáhnout do děje, rozuměj do silného proudu vody, která unáší plavce kupředu, stále dokola, a je to prima zábava. S nejprve úžasem, později s hrůzou zjišťuji, že buďto jsem v poslední době prudce zestárla, nebo zeslábla, a nebo je zdejší divoká řeka mnohem dravější než ta na Šutce, kam chodím s dcerkami, a zatím jsem se neutopila.

No, koukám, že všeho do času! Vířím stále dokola, ač už dávno nechci. Kolem mě dovádějí děti. Mám metr osmdesát a považuji se za dobrou plavkyni. Teď ale začínám připouštět, že se tu možná v hloubce metr dvacet utopím. Chvíli se udržím, pak mi ujedou nohy, ty se vymrští do vzduchu a s hubou pod vodou se opakovaně vydávám na další nedobrovolné kolečko. Dva plavčíci si poklidně povídají a pozorují, jak si tam užíváme. Vypadám asi jako nějaká veselá dovádivá babička, která má všechno na háku, nebo má prostě žábry. No ty bláho!

Při dalším pokusu vystoupit se u východu objeví puberťák. Ponížím se: „Já už chci ven a nejde mi to,“ vykřiknu. Kluk se směje. „ Što? Ja nepanimáju!“ Rus! Chci mu tedy odpovědět rusky, ať mě vytáhne, když už to nepochopil sám, ale jediné, co si z ruštiny vybavím, je uborka urožája a selskochozvjastennyj kooperativ, což mě vyděsí.

Nakonec se kupodivu neutopím. Vylezu z vody a rozklepaná jak chrt a s nejméně litrem vody v břiše se zničeně a poníženě došourám do vířivky. „Jak sis to užila,“ usmívá se přejícně můj parťák. „Ty si tady očumuješ ženský a já se málem utopila!“ vynadám mu nelogicky. Jenom vykulí oči. Nakonec se oba v mírumilovné teplé vodě shodneme, že potřebujeme další kachní maso a hodně bílého zelí. Ta představa nás usmíří.

Cestou do hotelu potkáváme spoustu psů. Všichni jsou světle hnědí, což si ověřím nahlas, protože se leknu, že mám něco s mozkem, jak jsem tam chvílemi byla bez kyslíku. Fakt jsou světle hnědí. „Oni předtím všichni byli v těch psích salónech na přelivu, proto jsme prve žádné nepotkali,“ děl nevzrušeně přítel.

Určitě se sem brzy vrátíme.

Až bude kvést lipová alej.

Sjedeme se kachním masem.

Já budu posilovat a pokořím divokou řeku.

A hlavně musíme zjistit, jak je to s těmi světle hnědými psy!