Mám? Nemám?

Žádná z žen v naší rodině nikdy neměla náušnice. Sem tam po nich některá ze sester zatoužila, sem tam jsem po nich zatoužila i já, ale nikdo naše přání nepodpořil, ať už finančně nebo prostým souhlasem. Otec nám nabídnul náušnice jedině v kombinaci s kroužkem do nosu, což jsme odmítly, mámě pak se to nezdálo vůbec. Náušnice v našem rodě prostě nefrčely. Nakonec jsme z toho všechny vyrostly; jediný, kdo si- už jako dospělý - nechal píchnout ucho pro náušnici, byl nakonec náš bratr...

A teď mám holčičku, krásnou a holčičí, a váhám. Na jedné straně je to skoro hřích píchat do toho malinkého hebounkého oušínka, co když se jí to nějak zanítí, třeba? Nebo co když jí napíchnou nějaký důležitý akupunkturní bod a způsobím jí tím nějaké zdravotní obtíže? Vědí zdravotníci, kam píchnout, aby to v tomhle směru nevadilo? A bude ji to bolet, chudinečku!

A co když si za ně bude tahat? Polezou jí na nervy, tak se jich bude chtít zbavit! Nebo se jí náušničky budou zachytávat o oblečení a natrhne si ouško? Nebo jí ve školce někdo chňapne za náušnici a bylo ucho?

Taky mě napadlo, jestli vůbec mám právo rozhodnout za ni, zda bude mít děravé uši? Co když mi to později vyčte? Bude reklamovat poškozené lalůčky, a co jí na to řeknu?

Na druhé straně si marnivě představuju, jak by jí slušely růžové kytičky...nebo zlaté pecičky...nebo...Taky si do ní asi promítám svou nárazovou nesplněnou náušnicovou touhu, přiznávám.

Takže si na internetu prohlížím nabídku dětských náušniček, zlatých i z lékařského plastu, což je novinka pro miminka, váhám a váhám a rozhodnout se nemůžu...

Tímto prosím maminky onaušničkovaných holčiček o zkušenosti, děkuji. :-)