MacDonald’s a jeho toalety. Platit? Zdarma?

Do Mekáče na hambáče a pak rychle domů se vyčůrat...Takhle bych mohla uvést svůj nedávný zážitek....

Sedíme s přítelem v koženkových křesílkách, před sebou občerstvení a kafe se zmrzlinou. Na naší noční potulce Prahou nás přepadl hlad. Zdravé jídlo to teda fakt není, ale v tuhle hodinu už nám toho na výběr moc nezbývá. MacDonald’s. Velký hamburger se dvěma plátky mletého hovězího, zelenina.

Od stolu za námi vstává muž v kšiltovce, přes rameno štíhlou dlouhou brašnu. Buď tam má statného jezevčíka s hlavou uvnitř, nebo zbraň. Tahle moje představa je neodbytná stejně jako muž sám. Muž si chce jít ulevit. Chvíli hledá drobnou minci, kterou po něm chce turniket u WC, marně, tak přistoupí k pultu. Oči mu svítí a rádoby velmi pečlivě artikuluje. Buď má něco dobrého v žíle, nebo jeho duši není do skoku.

Nechá si zavolat nějakého zaměstnance zezadu, ten přichází a následně jsem nemilosrdně vtažena do situace, naštěstí v roli diváka. „Tahle firma, americká firma, je velice solidní. Celý svět to uznává.“ Rozkládá rukama a tón jeho hlasu je pečující a vlídný. Zjevně ještě doufá, že vše je jenom pouhé nedorozumění, nutno jen být trpělivý. „A vy, ano vy, špiníte její jméno tím, že bráníte zákazníkům zdarma použít toaletu!“ Ne že bych s ním v zásadě nesouhlasila, ale svit v jeho očích mě děsil; ten to tu vystřílí, o mikci mu vůbec nejde! Každou chvíli promasíroval své pozoruhodné zavazadlo a rozhlížel se místností s výrazem kmotříčka Smrťáka Lohniského.

Vedoucí, nebo kdo to byl, měl bezesporu podobné myšlenkové pochody jako já. Slovy šestkrát muži otevřel přepážku, ale ten toho nevyužil. Buď už se pomočil a čas pro něj přestal hrát roli, nebo měl cévku. „ Člověk nutně potřebuje, ale nemůže. To je nedůstojné a nemravné.“ Na šéfa šly mrákoty, ale tuto myšlenku měl souzeno uslyšet v malých obměnách ještě několikrát. Byl zdvořilý, ale najednou se rychle rozběhl do přípravny a jenom my, sedící v tomhle koutě jsme zaslechli jeho pusté kletby.

Muž se zatím obrátil na mladou ženu za kasou. „ Nejhorší je to pro ženu. Ano. Jako jste vy!“ zdůraznil, rukama naznačil prsa, a dívka zrudla. „Žena- dárkyně života! Chce se jí strašně, ale než najde, nebo nenajde dvacku, a vy jí nerozměníte, malér je hotový!“ „Co jako ona, ale jako JÁ“ zašeptala jsem zoufale příteli. Prošacovali jsme se. Jenom karty, paráda. Nevypadat ten muž tak šíleně, šla bych dorazit uprchnuvšího šéfa požadavkem, aby mě taky pustil, ale popravdě jsem neměla odvahu přistoupit ke Smrťáčkovi, který se usalašil před záchodky. Při mé smůle by si mě jistě vzal aspoň jako rukojmí...Navíc na mě dolehla komičnost situace- nebo nervozita- a začala jsem se smát, což mým útrobám nijak neprospělo.

Prakticky se zkříženýma nohama jsem prohopkala k východu. Doteď nechápu, jak jsem to mohla zvládnout, protože jsme se celou cestu domů smáli, ale dopadlo to dobře. Druhý den jsem sledovala zprávy: žádná střílečka ani vražda hosta těžce zkoušeným vedoucím, nic. Aspoň že tak.

Ale!

Víte co? Ten pán byl výživný a pikantní, to jo. Jeho přednášky nám málem natrhly bránice, protože jsme si je přehrávali až do půlnoci a řvali u toho smíchy. Ale... já fakt taky nechápu, proč když tam utratím docela viditelnou částku za jídlo, tak bez drobných můžu jít pak leda na kanál, když vyvstane potřeba?

A nebo je to všechno ještě jinak?