Lázeňská švihačka

„Ze srdce přeji každé ženě, která usedne na tento bidet, aby se jí splnilo vše, po čem touží.“ „ Františku, chceme miminko!“

„Milý Františku, prosíme a děkujeme Ti za všechny, kterým splníš jejich přání.“ „Prosím za zázrak!“

Seděla jsem v kabince v poměrně nedůstojné pozici, zatímco mne zespoda omýval plyn, a se zaujetím pročítala nápisy na dřevěném žbrlení okolo. Dojímaly mne i bavily současně. Zdálo se, že lázeňský František má zde, v Plynových lázních, kancelář.

Jsem v lázních už dva týdny a ještě mám dost před sebou. Je to prima období; už nejsem zmatený nováček, který nikam netrefí. První den jsem v půl sedmé ráno běhala poslepu parkem a hledala Plynové lázně. „Já chci plyn, já chci plyn!“ naříkala jsem nahlas. (Odvezl mě tam nakonec řidič zásobování.) Místo odborných názvů užíváme slangový slovník, do kterého svou kreativitou přispívá každý chovanec tohoto zařízení. Místo uhličité koupele chodíme do špinavé vany (hnědá bublinkatá smrdutá lázeň), do voňavé vody (relaxační lázeň s vůní citrónu), dávají nás do pytle (suchá uhličitá obálka), chodíme šlapat (souprava bazénků s různě teplou vodou a oblázky na dně), tančíme u tyče (hromadné cvičení v tělocvičně s oporou), hrajeme si se žížalou (cvičení v bazénu s pomůckou.) Irigaci jsem nemilosrdně překřtila na iritaci a mezi stejně potrefenými se to rychle ujalo. Je to všeobecně nejméně oblíbená atrakce (procedura), zatímco všichni vášnivě rádi navštěvujeme Masařku. (Zručný a sympatický masér.)

Denně několik hodin ve vyhřátém Aquacentru. I takhle může vypadat splněný sen. Bez ohledu na diagnózy i prognózy každého z nás tu křepčíme jak děti. Je tu množství nejrůznějších masážních prvků. Všude něco bublá, masíruje, tryská. Kde to nejvíc šumí, vždy potkávám stařenku s modrou gumovou čepicí. Kolik jí může být? Devadesát a víc, zdá se mi. Je drobounká, jde bezpečně poznat podle té čapky a výrazného nosu, ale hlavně širokého úsměvu. Dovádí v pěně a šťastně se směje. Německy vykřikuje slova díků a nadšení. V jeskyni s hvězdnou oblohou na klenutém stropě a s dravým horským proudem si zpíváme Stille Nacht. Krásně to tu zní, v pauzách mezi tryskáním, samozřejmě. Jednou ji potkám v šatně. Jde pomalu, pomaličku, voda už ji nenadnáší, neuvěřitelně shrbená, zkroucená, pevně zavěšená do paže plavčíka, slzy bolesti v očích, do nejbližší kabinky.

Nezmínit se o terapii jídlem, vážně bych chybovala. Nejdřív pokaždé rozvážně obejdeme stoly s nabídkou jídla v horkých nádobách, pak si vezmeme talíře a navršíme je tím, co nás nejvíc zaujalo. Někdo si nemůže pomoci a nabere si od každého něco. Tak se vedle sebe na talíři ocitnou pokrmy, které by se tohoto sousedství nikdy nenadály: koprovka s jedním knedlíkem, masem i vejcem hostí řízek, který se snaží nenamočit v houbovém guláši. Já tady ujíždím na hovězím na všechny způsoby; myslím, že už jsem snědla a strávila nejméně jednu krávu, a do konce pobytu dám ještě toho býka (vola), a na dušené obylinkované a fantasticky okořeněné zelenině. Zajídám to saláty všeho druhu v obrovském množství, snad proto nenabírám ani gram.

Nejlepší v těchto lázních je ale terapie smíchem! Mám tu nejlepší spolubydlící na pokoji a několik bezva přátel u stolu. Podnikáme společně spousty dobrodružství a smějeme se, až nám naše zdravé i nezdravé tělesné součástky poskakují. Jestli opravdu smích léčí, přijedeme do svých domovů zdraví jak rybky.

Až jednoho dne, a on přijde, ne, že ne, zahraju na koncertním křídle v naší kavárně ´Valčík na rozloučenou´ a naposledy se obejmeme, budu smutná. Budu hodně smutná. Snad se tu za rok zase sejdeme?!

Prosíme a děkujeme, milý Františku.

Za zázrak.

Prosím za zázrak.