Kytka a zase ta tramvaj

Během života jsem dostala spoustu kytek. Bylo jich opravdu hodně, přesto si je pamatuju. Možná ne úplně všechny, ale na tu dnešní určitě nikdy nezapomenu.

V poslední době mám hodně zážitků buď z nemocnice, nebo tramvaje. V tom dnešním jsem spojila obé: jela jsem z nemocnice a spolu se mnou jel snad zbytek národa. Nálada zde byla značně pokleslá. Málo místa, málo vzduchu, hodně nervních lidí. Ve skutečnosti to byl koráb bláznů, respektive vzteklých psů, kteří různými kyselými ksichty a mrmláním dávali najevo svou nepohodu.

Trčela jsem u své tyče silně nenaložená, ale s jistou vizí svých dvou zastávek a pak hned postele. Hodně jsem se těšila, hlavně na tu postel. Ze sedadla pro invalidy se uprostřed jízdy zvedla starší žena. No, ona možná nebyla starší, spíš tak jako já, co si budem... Takže byla jako já, tudíž v nejlepších letech, ale už z hrubé motoriky bylo znát, že je nějak postižená. Táhla za sebou tašku na kolečkách, zblízka už mentální postižení bylo jasné.

Mířila s obřím předstihem ke dveřím, kymácela se v zatáčkách a svou taškou kosila spolucestující jak žitné pole. Výkřiky potrefených, které se za ní jako v akordu ozývaly, možná nevnímala. Nebo vnímala a nedokázala s tím nic dělat? Fakt nevím. Hleděla jsem na ni s obdivem. Co musí se svou myslí zvládnout? A vlastně i tělem? Jak se dá vyrovnat s dotěrnými pohledy a nevrlými reakcemi „normálních“ lidí? Jak to musí být těžké- plavat celý život s tolikerou zátěží?

A tak jsem se, chvíli poté, co se mi pokusila ručkou své tašky odebrat levou ledvinu bez umrtvení, na ni povzbudivě usmála. Dívala se na mě bezvýrazně, ale dlouze. Pak se otočila a skočila ke dveřím tramvaje. Nedbala záškubů vozu ani vlastního těla. Natáhla ruku a s obtížemi na špinavé sklo nakreslila kytičku. Šišatou, stonek šejdrem. Kopretina? Astra? Podívala se na mě, přikreslila dva listy a rovněž se na mě nesměle usmála. Tramvaj dojela do stanice. Rychle jsem se natáhla, a než se rozevřely dveře, přikreslila jsem nad její kytičku sluníčko. Protože co květina bez slunce, že jo. Prostě patří k sobě! Paní přidělala mému slunci pár paprsků a ve voze jako by se najednou rozsvítilo!

Možná jste dneska někdo jel tramvají číslo jedenáct se zaprášenými dveřmi a kytkou a slunkem vytlačeným v té špíně. Tak to bylo naše. Moje a té paní. Možná někdy pojedete v takové podobné a nebude tam nakreslené nic. Tak si udělejte radost: například tulipán jde mrsknout na sklo jedním tahem během dvou vteřin! A usmějte se...