Kolik máte, prosím pěkně, kabátů?

Mohu klidně a pravdivě prohlásit, že tento druh kabátu, o kterém píšu, nevlastním v žádné podobě, a jsem tomu ráda...

Ani moji rodinní příslušníci si na tyto kabáty nepotrpí. Pravidla, podle kterých žijeme, mají původ v našich myslích a v našem svědomí, a myslím, že to stačí. Bez dravosti mít víc, než druzí, bez starých kabátů ve skříni, které by čekaly na to, až se móda otočí, bez nových skříní na další a další kabáty.

Jestliže mně stačí jeden taupé baloňák, sportovní bunda a černý vlněný plášť na zimu, tím víc mě udivují lidé v tomto směru bohatší, a jejich schopnost převlékat se bleskurychle a nenápadně dle aktuální potřeby, mě fascinuje i děsí.

Odmala jsem navštěvovala LŠU, tehdy zkratka pro Lidovou školu umění, nyní Základní umělecká škola. Se mnou chodila do ročníku Alenka Nosková, která měla čtyři bratry.Každé z dětí hrálo na nějaký hudební nástroj, vždy je do hodin doprovázela jejich maminka, která byla v domácnosti. Byla to milá paní a netajila se tím, že je velice uvědomělá a angažovaná. Vedla „vzdělávací“ večery v agitačním středisku, žádná schůze se bez ní neobešla. Pobírala nejrůznější podpory a příspěvky. Strašně se divila mojí mámě, která měla stejný počet dětí, chodila do práce a stejně měla co dělat, aby nám dopřála alespoň něco z toho, co bylo v rodině kamarádky běžné. Nebyl problém vybavit děti na lyžák. Jet s rodinou k moři. „Já se vám divím,“ a opravdu se upřímně divila, „já dostanu všechno, o co si požádám. Nové cíchy? Komplet oblečení pro děti? Všechno!“ Zopakovala to několikrát a moje maminka pravila: „To by mě hamba zfackovala!“

Kolem roku 89 paní Nosková usoudila, že je starý kabát nutno vyměnit za novější a hlavně vhodnější model. Na novém plášti se skvěla trikolora z barevných stužek na špendlíku, v její hlavě pak spousty nových, smělých myšlenek. Všechny bylo záhodno vynést na veřejnost, na těch správných místech! Všechny děti, donedávna hýčkající svazácké kroje a různé legitimace, také ozdobily své převlečené svršky a jaly se s maminkou budovat novou vlast a kariéru. Šlo jim to báječně a všichni je opět měli rádi.

Znám další paní Noskové i pány Nosky. Skříně na použité kabáty nacpané k prasknutí. Jistý „pan Nosek“, dříve oddaný a horlivý komunista, voják z povolání, který si svého zeleného kabátku hodně vážil, a ještě více si užíval výhod z něj vyplývajících, už dávno tehdejší sukno, ošoupané na kolenou a pokrčené na hrudi, jak s hlavou sklopenou držel ústa a krok, odložil. Své plamenné projevy na schůzích Strany i jinde polkl jednou provždy a naučil se nové. Také věnoval nemalé usilí při hledání nových, nyní frčících kontaktů. Snaha se mu vyplatila. Jako v minulém režimu, kdy byl oblíben, tak i nyní s novými přáteli kritizuje, co se kritizovat má a smí, a hlasitě chválí, co má být chváleno. Licoměrné vlichocování se lidem, kteří také umí- umí víc, dřív, mu jde samo. Už zase je na té správné straně a v té správné partě. Je to pašák, co ví, kam se země točí.

Ano, lidé, kteří ví, kam se kdy vrtnout, aby se měli. Aby nabyla jejich konta pocitem sebedůležitosti, samozřejmě i financemi. Aby prostě byli ve správnou dobu na těch správných místech. A aby se z nich šikovně uměli včas stáhnout, až přestanou být správnými.

Nikdy se jim nepřestanu podivovat a nikdy mi z nich nepřestane být špatně.