Když chcete sex, strašně ho chcete, a ono to nejde

"Miláčku, půjdeš nahoru, viď," nedočkavě mi přejel po zádech a mírně pošťouchl rádoby vzhůru. " Já to dneska neudýchám". Už teď funěl jak ježek.

"Šla bych, ale taky to neudýchám," opáčila jsem sice vzrušeně, ale rozhodně. Panebože, co teď? "A nebo otevři okno, třeba mi to roztáhne průduchy!" navrhla jsem odhodlaně. Minule to klaplo. Studený vzduch mi výrazně pomohl a užili jsme si a přežili jsme oba. "Okno? Tam nedojdu!" téměř zaplakal manžel. "Dobře- k oknu dojdu i s ischiasem," rozhodla jsem se. Když jde o dobrou věc, umím se přemoct! Jak se tak šourám zpět, přišla mi skvělá myšlenka: "Kdyby sis kleknul a já se..."  V předklonu,  hlavou dolů se dýchá mnohem lépe, to ví každý astmatik.  Zavyl. "Na moje koleno, v tuto chvíli  prakticky již bez menisků, si nekleknu, kdyby mě bičovali!"

"Taky to nemusíme dělat!" vyhrkla jsem naštvaně. Vůbec!" "To teda musíme!" I při vší bídě jsme se rozesmáli. Až se Země přestane otáčet, to leda!

Nakonec jsme našli polohu, dokonce několik poloh, kdy jsem mohli realizovat vše toužebné, i když naše povzdechy a kňučení souvisely nejenom s erotikou.

"Jak to dělají invalidé nebo osmdesátiletí?" vyslovila jsem nahlas, když jsme se vzájemně odpáčili a padli do peřin jak střelené koroptve do močálu. "Takhle!" opáčil muž.  A jak to budeme dělat my za třicet let?"  Moje otázka zůstala viset v chladném vzduchu, kterým se zvolna začalo prodírat blažené chrápání...

P.S.: Můj muž mi nařídil, abych bezpodmínečně zdůraznila, že toto povídání není o nás dvou, což tímto činím.