Jsem závislá

Takové věci by člověk o sobě neměl roztrubovat do světa, vím. Dlouho jsem se rozmýšlela, kolik toho, jak, a jestli vůbec napsat, až jsem si řekla, že to napíšu tak, jak to je. Třeba to někomu pomůže...

Ale abych nepřeskakovala. Mojí závislosti byl položen základ už v poměrně útlém dětství. Vzhledem k finanční stránce se ale nemohl rozvinout do tak obludných rozměrů, jako je tomu nyní. Již tehdy jsem sice dostávala svou pravidelnou denní dávku, ale mnohonásobně menší, než potřebuji dnes.

S bratrem jsme mívali jedno Pedro napůl, když se poštěstilo, tak jednoho Donalda uvnitř s obrázkem napůl, pak mi to ovšem už nestačilo a najela jsem na Sevac, který bratrovi nechutnal, takže jsem měla pro sebe celou zelenou ostře pálivou krychličku. Nejdřív mi taky nechutnal, ale člověk si zvykne.  Pedro byl světle růžový polštářek, zpočátku sladký, ale po pár minutkách byla chuť i vůně pryč. Donald už byl lepší, vydržel déle; taky byl za dvě padesát, zatímco Pedro i Sevac za kačku. Taky byly peprmintky, pět kusů v balíčku, ale ty se šíleně lepily, to už radši umělohmotný pendrek s různobarevnými kuličkami. Ty sice taky nevydržely kdovíjak dlouho, ale bylo jich tam deset.

 Kromě toho jsme dostávali od tety nádherné balení všech možných žvýkaček, které nám kupovala v Tuzexu. Každý vlastní! Byly tam: dvě dlouhé placaté šťavnaté žvýkačky s obrázkem uvnitř, deset kuliček a sloupeček dražé- ty byly nejlepší. Měli jsme zakázáno si o ně tetě říkat. Zřejmě byly drahé, nebo z výchovných důvodů. Každopádně jsme si o ně říkali dál, ovšem zašifrovaně. „Týto, ŽV! Jo,“ somrovali jsme nechutně, nenápadní jak Eskymáci v tropech. A teta, rovněž nenápadně, kývala, mrkala, a dál zastávala svou báječnou roli hlavního dodavatele naší drogy.  

Druhá nejstarší sestra svého času sbírala žvýkačky. Ve skříni ve své přihrádce měla vyrovnané štosy balíčků; vidím je jako by to bylo včera: citrónové, pomerančové, skořicové, mátové... Sežrat jí je, mohli jsme se dobrovolně pakovat do děcáku, pokud bychom byli ještě celí. Alespoň jsme je tedy chodili očmuchávat a snili přitom o zločinu...Přitom ani ona, ani další sestry nežvýkaly! V životě nevzaly žvýkačku do úst! Pak jednou došlo k nádherné věci: sestru opustil její nápadník, který jí žvýkačky nosil, načež tato na něj zanevřela tak silně, že ...óó, ještě teď se při té vzpomínce chvěju...nám svou sbírku rozdala! No, rozdala, museli jsme za ni týden mýt i utírat nádobí a luxovat ob sobotu, což byl její termín, my měli pátky, ale to byl rauš! To bylo něco! Něco tak dokonalého už asi nikdy nezažiju!

Dnes mohu své závislosti hovět takřka neomezeně. V každé kabelce i kapse mám nejméně jeden balíček. Citrónové s medem! Borůvkové! Černý rybíz! Nebo, když si chci připomenout chuť a vůni Donalda svého dětství, dětský Orbit bez cukru! Bez žvýkačky v puse mě těžko potkáte. Dokážu s ní mluvit, dokonce zpívat, běžně s ní spím. Ne tak, že bych neprestajně mlácala a mlela hubou jako skot. Nikdy! Znám spoustu triků, díky nimž nikdo vůbec nepostřehne, že nějakou žvýkačku v hlavě vůbec mám! Čas od času si mírně zažužlám, pak ji opět uložím za zuby nebo pod jazyk, a opět jsem za dámu.

Moje závislost sebou ale samozřejmě měla odjakživa také stinné stránky. Otec nikdy nechápal, jak to, že vůbec někdo může investovat do tak strašné nechutné věci, jako je kus gumy. Když jsem se někdy zapomněla a lípla si žvýkačku na spodek talíře nebo na konec lžíce, protože ještě ušla a byl by hřích ji vyhodit jenom kvůli tomu, že už je oběd, řval jak málo příčetný a naznačoval, že vrhne natolik věrně, že jsem pak kolikrát i pár hodin nedokázala vzít žvýkačku do úst!

Ještě hůře reagoval na mou vášeň můj manžel. Jednou jsem na něj v metru jemně a škádlivě vyplázla svou žvejku, respektive pouhý koneček, což ale stačilo. Jestli doufal, že mi ji za ten konec vytáhne z pusy a zahodí, to se teda spletl, protože já ten druhý -svůj- konec pevně držela zuby a jazykem. A vzhledem k tomu, že to byla neobyčejně pružná a statná žvýkačka, což bylo způsobeno kombinací asi tří různého druhu, voňavé lano se vytáhlo asi na půl metru a lascívně pružilo jak potkaní ocas. Muž se vyděsil, pustil náhle svůj konec, a ten mě obratem prásknul do obličeje. Smyčka vytahaného materiálu gumového se mi navíc zamotala do vlasů a do řas, a nešla dolů. Myslím, že tenkrát mě poprvé napadlo, jestli bych se neměla rozvést...

Zatímco tu takhle zveřejňuju svou neřest, kvůli které mě možná mnozí zavrhnou, žvýkám grepovou Starrku. To je moje naprostá favoritka. Zatím, slyšela jsem, že existuje i kávová žvýkačka. Dosud jsem na ni ještě nenarazila, ale jednou snad.

Co dodat na závěr. Vím, že jsem závislá. Ovšem že to vím! Ale dělat s tím už nic nebudu. Kdo mě má rád, bude mě mít rád i se žvýkačkou, kdo ne, ať mě klidně odsuzuje.Jinak mám ale na všechny jednu prosbu. Vypadá legračně, ale jde o vážnou věc, takže si dovolím ji připojit: až mě někde potkáte, nebafejte na mě, prosím. Ač s tváří nehybnou, v puse mám žvýkačku, možná i několik. Tak ať ji nevdechnu...