Je celibát opravdu nutnost, nebo dokonce výsada či dar?

Najdete to ve všech vesnických románech: pan farář, osoba vážená, uctívaná, milovaná, laskavá, přísná, obávaná, představitel vzdělanosti, tmářství, ...Poměr těchto jednotlivých vlastností se v jednotlivých dílech liší, ale jedna věc je jistá: farář nikdy nemá rodinu ani manželku;  řeč je samozřejmě o římskokatolických kněžích. Už od dětství mě to – jakožto hltavou čtenářku těchto děl – zaráželo, dokonce zarmucovalo. Měla jsem k tomu své vlastní důvody: milovala jsem Baarova pátera Jakuba Fastera z Klenčí...

Když jsem byla starší, zaráželo mě něco jiného. Zaznamenala jsem v plné šíři pochopení fakt, že většina farářů z mých knížek žije s hospodyní, která se o něho stará, často se vším všudy, abych to zaobalila, mívají milenku /y, potomky, nikoli ovšem legitimní...

A když jsem byla ještě starší, otřásly mnou opakovaně skandály, v nichž hráli roli homosexuální, potažmo pedofilní čí násilničtí kněží.

Teď jsem úplně nejstarší ve svém životě, a stále v tom nemám jasno. Proč by nemohl mít římskokatolický farář normální vztah a děti? Komu by to ublížilo? Bylo by snad lze předpokládat, že starosti o vlastní rodinu by u kněze přehlušily horlivost ve službě Bohu? Že by ho sex s vlastní ženou příliš rozptyloval? Vadili by snad církvi právoplatní dědicové se svými logickými nároky? Nebo by snad ženatí kněží byli v očích svých farníků zbaveni jakéhosi „skorobožského“ fluida?

Je pro věřící přijatelnější vědomí, že jejich farář smilní, popřípadě cizoloží, nestará se o potomky, resp. se k nim ani nehlásí, čímž potažmo i lže, je pro ně představa masturbujícího nebo chronicky neukojeného kněze zárukou nejvyšší kvality?

Hledala jsem v Bibli zmínky o tom, že služebníci Boží musí bezpodmínečně putovat životem sami. Buď neumím hledat  nebo tam takové zmínky nejsou. Apoštol Pavel ve svém listě korintským křesťanům, takto velmi horlivým služebníkům Božím, píše na toto téma zajímavé věci. Z nich zmíním jeho radu, která mi přijde velmi rozumná: „... Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a žena svého muže... (I. Korintským 7: 1,2 ).

Dovedu si představit, že v dřívějších dobách přišli ke svému kněžství (a tím i k celibátu) dotyční jak slepý k houslím: všeprorůstající vliv a váženost církve, poslušnost vůči rodičům, apod.. Dost možná, že byli upřímně odhodlaní celibát dodržet, a pak trpce zírali. Docela by mě však zajímalo, jak to mají současní budoucí faráři. Počítají rovnou s tím, že jej nebudou dodržovat, nebo s „alternativními způsoby“ sexuálního vyžití? Jsou chladní? Jinak orientovaní? Jsou nadšeni katolickou církví natolik, že musí sloužit Bohu právě „pod jejím velením“, se vším, co k tomu patří?

Já osobně si nemyslím, že by celibát byl až takovým darem, leda danajským, jak se ukazuje v průběhu celé historie. Leccos to totiž napovídá, ne - li vypovídá, o ledačems ...