Jak přivolat toho pravého

Získala jsem od své dcery zaručený návod. Je to tak jednoduché a logické, že se o něj musím podělit...

Začalo to mým snem. Často si s dětmi vyprávíme, o čem se nám zdá. Ten můj nedělní sen byl fakt krásný. Stála jsem na Vyšehradě na vyhlídce a shlížela dolů na Vltavu. To by nebylo nic neobvyklého, stávám takto docela často; je to moje oblíbené místo. Teď ale bylo něco jinak. Nějaký vysoký muž, o hodně vyšší než já, stál vedle mne. Nebyl to úplně můj typ, ale byl nesmírně sympatický, měl hluboký hlas a pevnou paži. To jsem zjistila, když jsem se zapotácela a on mě okamžitě zachytil a objal kolem ramen. Něco pomalu vyprávěl, teple a konejšivě, a mne zaujal hlavně ten pocit bezpečí; říká, že na mě čekal a je rád, že tu jsem, a pak věta: “ Budeme spolu až do smrti.“

Mojí dvanáctileté, vlastně skoro třináctileté dceři se můj sen okamžitě zalíbil. „To je tvoje životní láska!“ vychrlila na mě vzrušeně. „Už se blíží, a my ji kapku popoženeme! Samanta (její maminka věští z dlaně a babička z karet) mi vysvětlila, jak se to dělá, a já ti to teď hned vysvětlím!“

Nejdříve mne přinutila namalovat podobu onoho tajemného muže. Portréty mi vždycky šly, navíc citově zainteresované, takže netrvalo dlouho, a na papíře se skvěl obličej vážného muže středních let, něco jako mírně zestárlý Ježíš, vousy, vlasy, a tak, jen jen promluvit. „Budeme spolu až do smrti!“ četla jsem z jeho očí zcela jasně tu hlášku ze sna. Pak jsem papír musela přeložit vejpůl, navonět nejmilejší voňavkou, a...navrch políbit, aby se otiskly moje rty, předtím silně natřené tou prima perleťovou rtěnkou z Paříže. Dcera zaznamenala moje rozpaky a přísně tedy dohlédla na to, abych to neodflákla- div mi nevmáčkla zuby hluboko do úst. Narvala mi ten papír pod polštář a zahnala mě brzy spát, abych se nerozptylovala a myslela jen na něj. S výhodou by bylo, kdyby se mi o tajemném muži opět zdálo, ale nebylo to prý podmínkou. Ještě že tak. Totálně omámená výpary z papíru pod polštářem jsem spala jak zabitá, jakéhokoli snu zcela neschopná.

Ráno jsem měla kontrolu u lékaře. Ještě trochu zblblá voňavkou a masírkou dcery, která mi před odchodem vydala další instrukce, vedoucí k mému muži, co se mnou bude až do smrti, jsem se horce vyškrábala do druhého patra, neb nemocniční výtah netahal, a zamířila k posledním dveřím. Onkologie. Dnes prý zástup za pana primáře. Cedule to tvrdí. Jméno zastupujícího doktora mi nic neříkalo. No, snad to přežiju. Chlap jako chlap. Napila jsem se vody z místního zásobníku a prsty familierně zacvrlikala na příslušné dveře.

Ještě jsem nestačila stáhnout ruku zpět, a dveře se zprudka rozlétly. V nich vysoký, hodně vysoký muž v bílém, světlé vlasy i vousy, něco jako Kristus... Byla jsem si jistá, že voní dámským Hugo Bossem. Zapotácela jsem se. Pevně mi stiskl ruku a druhou paží mě jemně pobídl dál do ordinace.

Třeštím oči, neschopná pohybu, zatímco on hlubokým pečujícím tónem povídá: „ Jsem moc rád, že jste tady. Už tu na vás čekám...“