Jak přežít?

Pohlédla jsem zprávě s výmluvnými výsledky histologie a lékařům do očí, a šla jsem si objednat hrob...

Vybrala jsem si místo k pomilování: útulné, v polostínu, abych nebyla na výhni, ale aby mi kořeny ochranného stromu časem nenadzvedávaly rantl hrobu. To vypadá hnusně. Abych si užívala zpěv ptáků, ale už ne jejich exkrementy. Vymazlila jsem si svůj poslední domov a užila jsem si to podobně, jako bych kupovala vilu s bazénem, velkou zahradou a soukromým lesíkem hned za barákem. Sepsala jsem závěť, „odkázala“ děti a psa kamarádce, vygruntovala jsem byt jako už dávno ne, a pak jsem se začala zajímat, co bych s tím pochybným nadělením mohla udělat.

Zpočátku jsem byla přesvědčená, že nebudu dělat nic, to, co mi v těle narostlo bez mého vědomí, natož svolení, budu prostě ignorovat, a ono to samo zase z mého těla odejde, a běda jak ne, ale moji přátelé a lékaři mi celkem zásadně napravili morálku a vnutili svůj scénář.

Jsem sice hodně sveřepá a opravdu hodně nesnáším, když mi někdo nakazuje, co mám a co nemám dělat, koneckonců ty pravidelné ředitelské důtky na základce i gymplu mi nepadaly jen tak z nebe, ale zjistila jsem, že když máte psa a tři děti, z toho dvě malé a třetí se specifickými potřebami, dost zpokorníte a rychle lékařům začnete zobat z ruky.

Rok zamluvený zájezd k moři za hooodně peněz jsem zrušila, když jsem spatřila, jak se tvářil onkolog, zatímco jsem mu líčila, jak na operaci půjdu až „po Turecku“. Sytě modré oči lékařovy byly úžasem rozevřené přes půl obličeje a můj zpočátku poněkud násilně bodrý a silný hlas utichal a utichal, až byl slabounký jako hlásek docela malé myšky, když jsem si schlíple domlouvala termín už druhé operace v krátké době za sebou. Nutno říct, že nám pojišťovna vrátila téměř vše, co jsme zaplatili,což mě trochu usmířilo. Pojedu, jen co se uzdravím, vyhlásila jsem naoko sebevědomě a jakoby nic, a přítel horlivě přikývl, taky jakoby nic.

Můj vozík, na kterém spočívám pod plachtou, veze medvěd, převlečený za saniťáka. Před sálem mě žádá, abych si přelezla na druhý vozík. Ten se labilně chvěje a drklá. „To by byl fór, kdyby mi to ujelo, až budu trupem tam, a zbytkem ještě tady!“ Směju se pobaveně. Mrtvá, ale vtipná. „No, to teda blbej,“ odfrknul obr, očividně otřesen už pouhou představou, a ještě jednu zkontroloval brzdy. „Blbej, ale byl!“ nedám se.

Operace sama se od dovolené v Turecku poměrně dost lišila. Určitě mi to na JIPce tolik neslušelo, jako v plavkách na pláži. Kyslíček do nosu- trapné hadičky, díky vám, šlaušíky životadárné, podepřete se loktem a nadvedněte se poprvé, po druhé, potřetí. Hodně snahy a sprostých slov mých a frustrace sestry, když mě nedokázala dostat ani do sedu: vy jste nechodila na prevenci? Chodila? A jak je teda možné, že... Je to možné. Je to jisté. Tak mě namíchla, až jsem se odrazila a vstala, abych se mohla projít k umyvadlu. Klepavka, zimnice, motolice; žaludek je výtah a zvracet se dá všude...

Na pokoji další tři ženy, všechny mladší, a pozor, VŠECHNY taktéž CHODILY POCTIVĚ NA PREVENCI, to je, co, sestři! Prostě tak jako vás může zajet auto na přechodu, kdy jdete na zelenou, tak si uženete tuhle lahůdku, kdybyste na prevenci chodila obden...

Umím se už modlit i polsky- moje sousedka na pokoji se strašně bojí o život a musím říct, že právem. Uklidňuje se modlitbou, a je ráda, když se modlím s ní, což mi nedělá nejmenší problém. Musím říct, že na tomto oddělení celkově modlení nedělá problém nikomu, ani donedávna zavilým ateistům. Znáte ten vtip? Jak v padajícím letadle je jen velmi málo ateistů? Tady jich taky moc nebude. Dozvěděla jsem se, kde mají nejkvalitnější paruky a všelijaké šátečky a čepice. Dozvěděla jsem se vše o životech mým sester v boji. Když vás všechno bolí, že ani nemůžete spát, když strachem vyklepáváte ze svého nitra sebemenší vzpomínku na dobu, kdy TOHLE ve vás ještě nebylo, netajíte nic. Žádná cenzura.

Odchod domů. Objímáme se s teď už novými kamarádkami: zavolej a napiš! Hned jak budeš znát výsledky další histologie, ozvi se! Znovu přichází lékař, který mě už před třiceti lety a o dvě patra výše na jiném oddělení naučil věřit na zázraky, když mi se svým týmem doktorů a sestřiček zachránil tehdy půlkilového syna. Stejně jako tehdy i teď mě ošplíchal živou vodou. O mé nemoci mluví pečujícím, rádoby zlehčujícím tónem: BUDE TO V POŘÁDKU! Prostě bude, pusťte to z hlavy... Maluje mi prsty do vzduchu buňku a o nádoru mluví pohrdavě: nádor je vůl a břídil a už je jednou provždy pryč. Já vím. Už jsem velká, pane doktore, ale kouzlo pořád funguje, a já vám za něj strašně děkuju!

Loučím se se sestrami a lékařkou. Byly na mě hodné a dobře se mi tu s nimi pobývalo! Bezděky si položím dlaň na srdce a mírně se jim ukloním. Doufám ale, že už si pobyt zde nezopakuju, to jim taky říkám a usmíváme se na sebe.

Pak doma. Velín v posteli. Děti dle mých pokynů vyjídají mrazák. Přátelé se střídají, pomáhají, povzbuzují. Dobrmanice mi leží u postele, v noci mě chodí kontrolovat svým dlouhým čumákem s černým gumovým studeným knoflíkem na konci, a olizuje mi ruku. Zatím žiju.

Děkuju.