Irina Pavlovna stále vaří rýži se vejcem

„Cože, mami, to zase máme jenom rýži se vejcem?“ zvolala nenávistně Novak Jan Praha, a odstrčila talíř.

Její matka Irina Pavlovna se rozplakala. Její dcera Novak Jan Praha na ni hledí nenávistně. Nemá peníze, takže prostě až do smrti bude vařit rýži se vejcem. Představila jsem si, jak to jídlo může vypadat či dokonc chutnat, a s dcerou Novak Jan Praha jsem musela vřele souhlasit. Nepozřela bych to pod pohrůžkou trestu smrti. Ani snědá rodina na ilustrační fotce se netvářila nijak nadšeně, a to měli dlouhé rovné vlasy, jak jenom mohou mít Indiání, a opékali si nějakou rybu. Rýže a vejce nikde, ale nemusím vědět všechno. Možná to měli jako předkrm? Byla jsem tím vším zmatená jak lesní včela.

Článek na internetu pokračoval neméně neotřele. Dcera Novak Jan Praha 5 let stára od matky odešla někam, kde se zřejmě lépe vařilo, to nebylo blíže upřesněno. Matka si zoufala, aniž by zalarmovala sociálku, přičemž samozřejmě denně jedla rýži s vejcem. Jakou musela mít radost, když se po x letech takového stravování přihlásila dcera Novak Jan Praha, k mému úžasu ji nazvala Galinou Iljičnou, a přinesla jí něco jiného než tu proklatou vaječnou rýži. Byla jsem nad tímto šťastným koncem v jednom ohni a usoudila jsem, že halucinuji. I vyzvala jsem svého syna i dceru, aby okoštovali tuto tvorbu a následně mě informovali, jestli je to skutečné. Oba mě ubezpečili, že četli totéž, takže se mi mírně ulevilo. Alzheimer ještě u mě nekope do dveří. Co ovšem kope do dveří autora tohoto šíleného výlevu, si neumím ani představit.

Zřejmě totéž, co u autora dalšího článku. Nebo to snad byl týž? Tento nepojmenovatelný literární útvar oslavoval muže- hrdinu, který zachránil holčičku z havarovaného auta. Potud myšlenka dobrá. I začetla jsem se dál a užasla jsem. Auto totiž havarovalo v Prague na Nuselském mostě! Čuměla jsem jako puk. Dítě vylétlo okénkem 3 metry do výšky, načež spadlo- považte- do Vltavy!

Naštěstí po Nuselském mostě šel do práce náš hrdina. Sál vařicí kafe z kelímku, trochu se mi ulevilo, že ne rýži s vejcem, dokonce jsem přemýšlela, zda si ji koupil na Pavláku, nebo naopak na Pankráci. Jak ji po celou dobu udržel v tom kelímku vařící, jsem nevyspekulovala, ale asi to bylo celkově nějaké zázračné pití. Hrdina totiž okamžitě přeskočil to třímetrové zábradlí, což tedy není vůbec žádná brnkačka, a i když ho náhle se zjevivší (odkud?) kamarád starostlivě nabádal, že to nedá, tak on to dal, skočil do té šílené hloubky zhruba 45 a půl metrů pod sebou rovnou do Vltavy, dítě ihned objevil, zresuscitoval, podal kamarádovi, který se tam zničehožnic objevil, a začal přijímat gratulace.

Zlatá rejže s vejcem! Dočetla jsem a celá rozechvělá se šla podívat z okna na most. Auta pomalu popojížděla a jako obvykle zamořovala životní prostředí, uvnitř mostu uhánělo metro, po chvilce se ozvalo známé „Ukončete výstup a nástup...“, pod mostem bylo lze tušit park Folimanka s vyschlým potůčkem Botičem, kde měly i ty nejmenší kachny tak po břicho, o kus dál svištěl vlak; tak za deset minut, když sebou švihne, pojede železničním mostem přes Vltavu...