Hrádek

Byla to nejhezčí chata na celém rybníku. Všechny děti z okolí - včetně mě - jsme jí byly doslova unesené! Pro její romantický, nebo aspoň tedy nezvyklý vzhled, jsme ji pojmenovaly Hrad, Hrádek. Už z dálky svítila bílou fasádou, sloupy, zdobenými kameny, na terase vždy vysedávala spousta lidí, pobíhaly děti. Ani okolí chaty nebylo jen tak nějaké obyčejné. Barevný kolotoč pro čtyři děti, houpačka, v keramickém květináči hned vedle umělecky tepané lavičky túje, precizně a nápaditě vybudované posezení u ohně... Někdo by řekl kýč na kýči, někdo by chválil osobitý styl, každopádně Hrádek znal na rybníce každý.

Dian

Čas běžel. Pět dětí majitele Hrádku dospělo. Všechny na chatu dál jezdily i se svými novými rodinami. Otec, teď už i nově šťastný dědeček, dál spravoval svou chatu a těšil se z blízkosti svých nejmilejších. Ne však dlouho. Nejprve zemřela paní, pak těžce onemocněl on sám. Sousedé mu radili, aby chatu přepsal na některé ze svých dětí. To on však jednoznačně odmítal: jak by mohl upřednostnit jedno své dítě a ostatní pominout! Odmítl i návrh nejstaršího syna, že chatu od otce odkoupí. Jak by k tomu přišli ostatní synové a dcerka? To přece nejde... Jeden ze sousedů mu za chatu nabízel slušnou částku, ale i on byl odmítnut. Chata patří celé rodině, a ta ji bude i po případné smrti hlavy rodiny svorně obývat, užívat i udržovat!

Muž zemřel a všechno se rázem změnilo. Děti se mezi sebou pohádaly a postupně dokonale znenáviděly: jedno každé bylo přesvědčeno, že chatu by mělo vlastnit právě ono. Bylo vyloučeno, že by jezdily na prázdniny a na dovolenou společně, jako tomu bylo doposud. Neshodly se vůbec na ničem, a tak se obrátily na soud, aby rozhodl, kdo že má být výlučným majitelem Hrádku. Soudy se nekonečně táhly, a Hrádek zel mezitím prázdnotou. Pomalu chátral a vzbuzoval lítost svou osamělostí. Tu se kousek udrolil, tu vítr shodil velkou větev z vedle stojící borovice, a ta poškodila střechu, vysoká tráva a neudržované keře zarůstaly kdysi tak nápaditě vymyšlené ohniště.

Dílo zkázy uspíšila povodeň. Rybník se vylil a chaty v těchto místech byly velkou vodou zasaženy snad nejvíce z celé rybniční osady. Až do prvního patra byly pod vodou, některým dokonce jenom vykukoval komín. Všechny osadníky zachvátil strach a zoufalství. Sledovali svoje chaty aspoň z povzdálí nebo k nim připlouvali na loďkách a povzbuzovali je. Sotva opadla voda a bahno, všichni se vrhli do práce, aby chaty co nejdříve vyschly. Horečnatě opravovali škody, dělali někdy doslova psí kusy, aby své chaty zachránili.

Jen k Hrádku nikdo nepřiplouval a ani později nepřicházel. Nikdo ani neotevřel okna a dveře, nevyvezl bahno, nevytáhl věci, aby chata lépe vysychala. Ubohý Hrádek stál v bahnité vodě, sám plný bahna a špinavé vody, sám, sám, sám. Za nějaký čas se z Hrádku začal linout odporný zápach hniloby a plísně. Pak najednou byly otevřené všechny dveře. Už jsme se radovali, že se někdo z bývalých hojných uživatelů smiloval, a i když nebyl ještě úředně přiklepnut coby majitel, přišel přece jenom na pomoc. Jaký omyl! Žádná pomoc. Hrádek byl vyrabován!

A pak už to šlo rychle. Silný vítr odnesl kus střechy, část chaty spadla, prostředkem pak roste osika, která má korunu až v místě bývalé střechy. Plíseň promořila všechny zdi. A pořád nikdo nepřicházel. Dříve obdivovaného hrdého Hrádku se začali kolemjdoucí bát. Ne snad, že by v něm strašilo, ale... Každou chvíli z něj něco spadlo, a mimo jiné i na cestu, po které všichni chodíme. K Hrádku se stále nikdo nehlásí. Ti, kteří ho prve tak rádi obývali a užívali, se zřejmě stále ještě soudí a dosoudit se  nemohou.

Je nabíledni, že Hrádek brzy spadne...