Host

Ani nevím, jak dlouho jsem už spal, ale byl jsem tak správně omámený, jako prase po první ráně, jak se tak pěkně říká, když jsem zaslechl zvláštní kňučení. Vzápětí se rozrazily dveře, a do obýváku, kde jsem spal, vběhla moje žena, oči navrch hlavy. „Pod naším oknem štěká pes!“ „No, to se psům stává dost často,“ zavrčel jsem ospale, ale nedalo mi to a vyhlédl jsem z okna. Skutečně – u vchodu do domu seděl pes a velmi netrpělivě štěkal. Výmluvně přitom škrábal na naše vchodové dveře. Pak pozvedl hlavu a pronikavě se mi podíval do očí.

Neřekl ani slovo, ale vše bylo jasnéGass

Vklouzl jsem do pantoflí a sešel dolů. Žena běžela v těsném závěsu a syčela: „Snad mu nechceš otevřít?! Co když má vzteklinu, například!“ Jen jsem mávl rukou. „Ta se u nás ztratí.“ Otevřel jsem a slušně jsem se psa zeptal, co mi chce v tuhle nekřesťanskou hodinu. Byl šedohnědý, dlouhý a štětinatý, s ušima jak plácačky. Jen potřásl hlavou a nenuceně se kolem nás protáhl dovnitř. Vyběhl do přízemí, strčil do kuchyňských dveří a zalezl pod stůl. Smotal se do klubíčka, zabořil čumák pod packu a za chvíli se podstolí ozývalo chrápání.

Podívali jsme se se ženou na sebe, pak pod stůl, zase na sebe...Pak jsme oba zároveň pokrčili rameny. „Co budeme dělat?“ vyslovila žena otřeseně. Všiml jsem si, že chlupáč přestal chrápat a pootevřel jedno oko, které na mě vzápětí upřel. „Dáme mu pod stůl deku, misku s vodou a pár piškot a jdeme spát. Aspoň já teda jdu.“ Pes několikrát flákl ocasem a zem a opět zavřel oko.

Ráno mě probudil opět štěkot, ale radostný, blažený bych dokonce řekl. Prolínal se s nadšeným křikem našich dvou kluků. Váleli se s jezevcem, jak jsem ho oklasifikoval už včera, po koberci, a drbali ho, až se mu z kožichu prášilo. I žena se usmívala. Piškoty zmizely, voda taky. Kluci s ním vyběhli na louku za domem. Pes šťastně dováděl a poslouchal na slovo, ba na mávnutí ruky!

Přes zoufalé naléhání kluků, abychom si psíka jednoduše nechali, jsme se vydali na úřad ohlásit, že se k nám nastěhoval cizí pes. Musím říct, že jsme všichni doufali, že se žádný majitel nepřihlásí. Koneckonců jezevec neměl ani obojek, nemohl jsem se zbavit přesvědčení, že ho v naší obci někdo „vysadil“ z auta.

Pejsek u nás strávil šťastné čtyři dny. Místo deky dostal pelíšek, místo prádelní šňůry pětimetrové samonavíjecí vodítko. V komoře byly vyrovnány psí konzervy, ale on jedl nejraději sousta od našeho jídla, která mu podávala na střídačku celá rodina. A pak přišel den pátý...

Kluci zrovna venčili Andyho na plácku před domem a učili ho základní povely, které si osvojil takřka obratem, když se k domu přiřítil starší muž. Beze slova vytrhl synovi vodítko a už to obracel zpátky k autobusové zastávce. Andy se zmateně ohlížel přes rameno a žalostně kňučel. Kluci se rozkřičeli. Rozběhl jsem se za mužem. Jen tak tak jsem ho doběhl. Dřív než jsem ho stačil insultovat, oznámil nám, že to je jeho pes. Ztratil se mu, protože se neřád v jednom kuse toulá! Zvýšil hlas a pejsek se přikrčil, jako by se chtěl uhnout ráně.

Nějak se mi to nezdálo, tím spíš, že se pes netvářil nijak potěšeně. Žádné vítání, nic. To já, když přijdu z práce, tak mě řeže oháňkou jak kat a může se uradovat...“A jak máme vědět, že pes je skutečně váš, pane?“ zkusil jsem to. „Má na uchu tetování. 4563. Podívejte se sám.“ Prohrábnul jsem psovi šedohnědý rejžák na uchu a skutečně. Bylo tam tohle číslo! Zdrceně jsem poslouchal, jak muž vypráví, že je z vedlejší vsi, myslivec, a pes je vycvičený. Je to čistokrevný drsnosrstý jezevčík! „Jestli mi nevěříte, pojďme za starostkou, ta mi o vás řekla,“ trošku zvlídněl. „Děkuju vám za to, že jste se o toho mého tuláka postarali!“ vyloudil nakonec ze sebe něco jako úsměv.

Jejich odchod jsme obrečeli všichny - my i pes. Byl to v tu chvíli ten nejsmutnější pes na světě. Byli jsme smutní přesně dva dny. Pak se Andy opět objevil před naším vchodem! Mysleli jsme, že se pomine. Vyl radostí, že nás zase vidí, skákal jak štěně, i když jsme se prve dozvěděli, že už je to pán v letech, olizoval nás a mlátil ocasem, něco nádherného. A rovnou šup do pelíšku, který jsme mu ještě neodklidili!

Zatímco spal, radili jsme se, co uděláme. Ta představa, že ho zase vrátíme, když si nás tak oblíbil, nás ničila. „Stejně ho ten chlap asi bije,“ vyslovil temně mladší syn. „Viděli jste, jak se před ním krčil a jak plakal, že musí od nás pryč!“ přisadil si starší.  Poslali jsme kluky spát s tím, že to vyřešíme ráno. Bylo vyloučeno, abychom si psa jen tak nechali. Jednak bychom ho neschovali ani před starostkou, která o všem věděla, ani před majitelem, který by šel najisto. Na druhou stranu mi ten starý brach tak přirostl k srdci, že jsem si neuměl představit, že bych ho napráskal jeho pánovi a vlastně ho tak zradil. Na to jsem si moc dobře všiml, jak pes jen jen ucukával, když jeho pán pohnul rukou či nohou!

Nakonec jsem se rozhodl, že chlapovi nabídnu peníze, vlastně si jezevce od něj odkoupím. Třeba to klapne. Snad jo! Určitě! Že by to neklaplo, jsem si vůbec nepřipouštěl...