Edita

Dnes jsem ji opět potkala. Možná mě nepoznala, nevím, každopádně já jsem se k ní nehlásila. Jediné, co jsem pocítila, byla lítost. A bezmoc. I kdybych jí chtěla pomoci, netušila jsem, jak, tím spíš, že ona sama pomoct nechtěla...

Poznaly jsme se na jistém dlouhodobém psychoterapeutickém výcviku. Někdo ho absolvoval jako potřebný ke studiu či zaměstnání, několik z nás tu zkoušelo najít odpovědi na otázky, které se jim během života nakupily a nemilosrdně mučivě zůstávaly. Troufám si říct, že my všichni bez rozdílu jsme si poctivě hrábly do svého života až na dřeň.

Edita byla od samého začátku velmi otevřená, takže jsme brzy poznali její rodinu, potažmo dětství, které bylo velmi neutěšené. Matka závislá na lécích a alkoholu, otec sice známý, ale neúčastnící se ani v nejmenším. Strýc z matčiny strany rovněž alkoholik, navíc agresívní, do bytu často docházel. Jediný, kdo v rodině fungoval, byla babička, která bohužel zemřela, když bylo Editě osmnáct. Edita na ni velice vřele vzpomínala, na matku hůř, na strýce nehůře, dokonce naznačovala, že ji sexuálně zneužíval, a proto dodnes neměla zájem o vztah s mužem.

Zanedlouho po smrti babičky se matka vdala a odešla ke svému novému muži, strýc také nějak zmizel, a Edita zůstala v bytě sama. Vyučila se a našla pěkně placenou práci, kde se jí líbilo. Její vášní byly počítače a díky tomu našla i přivýdělek- byla šikovná a zvládala menší opravy.

Teď jí bylo pětatřicet, byla svobodná, splácela byt, který si postupně dala do pořádku, pořídila si starší auto, milovala turistiku a sci-fi. Přes to všechno se velmi často necítila dobře. Velké výkyvy nálad až k depresi. Všichni jsme s Editou soucítili. Pro to její pekelné dětství, možná také pro její vzhled, skoro dětský: byla drobná, nosila dívčí culík, velké šedé oči měly neustále smutný, až ublížený výraz.

Tak trochu jsme ji všichni ve skupině adoptovali. Tomu telefonovala, když potřebovala s něčím pomoct, té zase, když jí bylo smutno. Pro mě- chronickou zachraňovatelku- neodolatelný objekt péče. Často jsme si volaly, občas jsme se i se synem vydali na nějaký výlet nebo aspoň procházku. Edita byla šťastná a donekonečna opakovala, že našla novou rodinu. Oblíbila si mého syna, v té době mu bylo šestnáct, ale hlavně moje dvě feny. Vrcholem byl náš společný pobyt u nás na chatě, kam jsem ji ozvala. Společně jsme vařili, užívali si léta se vším všudy. Edita se pěkně vykrmila, psice se naopak pěkně osvalily díky dlouhým procházkám, syn k Editě hodně přilnul.

Pohodu mi zkalily dvě věci. Edita byla silný kuřák, a na mou žádost chodila kouřit pár metrů dál od chaty. Div mě neranila mrtvice, když jsem zjistila, že do jejího kuřáckého koutku za smrkem ztepilým, je zván i syn, kterému štědře nabízí cigarety! Vůbec nechápala, oč jde, vždyť ona sama kouří od jedenácti! Byla jsem bez sebe. Podruhé zahučely lesy ozvěnou mého hlasu, když si na pláži nonšalantně ubalila jistý sušený květ a rovněž bezelstně nabídla synu okoštovat. No a pak se jelo domů.

Musím říct, že jsem trochu ochladla. Edita se mi sice omlouvala, já sama jsem si říkala, že mám hodně vyhraněný názor na její nezdravé pochoutky, takže jsem to nakonec smázla, ale už to nebylo ono. Stýkaly jsem se méně, ale když mi jednou zavolala, že má deprese a nedokáže si ani dojít ven nakoupit, nedokázala jsem ji odmítnout. Vzala jsem syna a psice, které měly za úkol ji rozveselit, a jela jsem zachraňovat.

Edita vypadal unaveně a smutně. Zatímco drbala fenky a líčila mi, jak je jí špatně, syn jí šel se seznamem nakoupit. Věc, kvůli které jsme se pak po několik let„ tloukla do hlavy“, mi v tu chvíli nepřišla divná: dala mu s sebou peněženku. Žádná velká hotovost, ale přesně nespočítáno, ani neuvedeno. Okem stovka a nějaké drobné. Nákup přinesen, účet přiložen; pár drobných zbylo. My dvě v terapeutickém rauši v kuchyni, syn v křesle v obýváku. Pohoda. Tolik jsme jí pomohli! Cítí se o moc lépe! Má nás tak ráda! Tisíce děkovných dopisů a přede mnou poslední klidná noc.

Druhý den mi volal náš společný kolega. Edita mu, ale nejenom mu, volala a je strašně zoufalá. Vůbec neví, co má dělat. V noci volala do Riapsu, jak jí bylo zle! Včera jsme u ní byli na návštěvě a můj syn jí šel nakoupit. A přitom ji okradl! Nákup jí vyúčtoval, to souhlasilo, ale v křesle našla další účet: tyčinka za čtyři koruny! Vypadla mu z kapsy, když tam seděl! On jí zpronevěřil peníze! Musela jsem si dát pauzu. Do Riapsu jsem tedy nevolala, zato synovi do školy. No, koupil si Delisu pistáciovou. No za svoje, proč by to kupoval za Editiny? Nejdřív nakoupil to její, zaplatil z její peněženky, nacpal tam i účet, a pak si zaplatil tyčinku. Co má být?

Postupně mi zavolali všichni účastníci výcviku. Neměli problém pochopit, co a jak. Všichni kromě Edity. Když jsem se jí konečně po dvou dnech dovolala, moje vysvětlení nepřijala, ale ujistila mě, že se na mě už nezlobí. Hele, já jsem taky kradla, jako holka, já to chápu! No ty bláho! Edito, ale u nás nikdo nikdy nic neukradl! Chápeš to? Ne. Nechápala. Já zas nechápala, jak jsem mohla být tak blbá!?

Výcvik nedokončila a já už jsem jí nikdy nezvedla telefon. Asi o dva roky se náhodou potkala se synem, který měl školu nedaleko jejího bytu. Byla smutná. Přišla o místo: všichni jí jen ubližovali a ponižovali ji. A určitě taky nějak zařídili, aby ji už nikde jinde nevzali. Byla jsem jediná, kdo jí věřil a kdo se o ni staral. Byla by moc ráda, kdyby se to zase vrátilo tam, kde to bylo. Jsme jako její rodina! Syn mi vyřídil pozdrav a já mu obratem doporučila, ať se Editě vyhýbá. Poslechl, a nehlásil se k ní, ani když za ním přišla do školy. Bylo mu jí ale líto: byla nějaká divná, neupravená, úplně bílá v obličeji.

Opět mi zavolal kamarád z tehdejšího výcviku. Edita mu prý volala, že jí zbývají pouhé tři měsíce do konce života. Týmž dechem ho požádala o peníze na pračku, stará se jí rozbila a nemá kde prát. Nevím, zda jí tu pračku koupil, ale co vím určitě, v bytě už nepere; žádný byt už totiž nemá. Nesplácela. Nemá ani auto, nic. Je na ulici. Vzpomněla jsem si na její krabičku se sušenými paličkami, jak mi trošku posměšně říkala ´neboj, mám to pod kontrolou´. Teď bere pervitin, možná heroin, já to nevím, a informace se různí, a pod kontrolou to tedy určitě nemá. Uplynuly další roky a já ji často vídám na jistém náměstí. Buď žebrá, nebo posedává na lavičce a klimbá, občas vybírá odpadkové koše. Někdy ji doprovází muž, očividně rovněž závislý a hodně nevybíravě reagující.

Naposledy jsem ji viděla před týdnem v Mekáči, kam mě zatáhly mé dvě dcery. Před sebou kelímek s napůl vypitou kávou, pouštěla si nahlas nějaké písničky z mobilu. Sešlá tak, že mě srdce bolelo, pod stolem špinavou igelitku. Vzpomněla jsem si na její někdejší zálibu ve značkových oděvech i sportovním vybavení a na pěkně vybavený byt. Kdo tam dnes asi bydlí? Kupodivu ale zafungoval můj mozek: žádné zachraňování, jen to ne! Asi si mě nevšimla. Měla ostatně dost svých starostí. Zákazníci si stěžovali na hlasitost hudby. Skutečně byla značná, nebylo slyšet vlastního slova. Přišel vedoucí, jemně jí domlouval. Bylo vidět, že je tu Edita častým hostem a že k ní mají ohledy. Ty dětské šedé smutné oči, teď obkroužené hnědými kruhy... Nezabralo to, a tak přišel jiný člověk, už trochu důraznější. Nechtěla jsem být u toho, tím spíš s dětmi. Navedla jsem dcerky, abychom místo konfliktu obloukem obešly. Už jsem se neohlédla, ale slyšela jsem, jak Edita křičí, že ji pán ponižuje, a že si to nenechá líbit a bude si stěžovat.