Dnes nekynu davům- aneb Marihuanu a její legalizaci NE!

Když jsem dostala před sedmnácti lety vlastní byt, takto neuvěřitelnou bouračku, kterou jsem měla na vlastní náklady v dohledné době uvést do obyvatelného stavu, pozvala jsem tam známého, abych se tam sama tak nebála. Zatímco jsem přebírala klíče a podepisovala tzv. koukačku, snažila jsem se pobavit pobledlého kamaráda pokleslými vtípky. „Všiml sis, doufám, že mám dva balkóny v jedné místnosti, doufám,“ vytahovala jsem se. Nepovedlo se. „Tak z těhle svých dvou balkónů můžeš leda tak kynout davům,“ opáčil šokovaně, čímž narážel na skutečnost, že balkóny s nádhernými štukovými ozdobami ční nad jednou z nejrušnějších ulic města, navíc jsou na sever. „To bude asi tak jediná jejich funkce!“

Neměl tak docela pravdu. Balkóny využívám docela často: v neděli, kdy je ulice poněkud klidnější, tam věším prádlo a větrám peřiny, pozdě odpoledne se tam při zapadajícím sluníčku vyhřívají fenky. A taky z něj házím klíče návštěvám. Na slova svého kamaráda, který byl z mého bytu zpočátku celý špatný, a pak celý nadšený, ale často vzpomínám. Až příliš často, poslední dobou, řekla bych...

Už mi tu pod balkóny prošlo nejedno protestní shromáždění či pochod, nebo jak to nazvat? Hromadní vyjadřovači názoru? Asi tak. Projela se tu několikrát nekonečná kolona pronikavě zvonících kolařů, pak supersilných rozeřvaných motorek, jak se na nich sedí až vzadu, s rukama nataženýma daleko před sebou ; Harley? A spousty dalších zajímavých srocení. Nejčastěji mi ale pod okny protestují milovníci konopí. Naposledy před několika minutami...

Začíná to pokaždé stejně: dunivý hluk z reproduktorů, nepředstavitelný řev valících se mas mi drnčí skly ve všech oknech. Vykouknu, obrázek doplní pochodující policajti, policajti na koních, policejní auta, sanita, nad tím vším vrtulník... Mladí lidé, většinou, pokud jsem si všimla, často se psy, vyplašeně se rozhlížejícími a téměř se plížícími po břiše, s malými dětmi za ruku, dokonce i s kočárky! Nápadité masky, představující ubalené jointy královské velikosti, všelijaká štengrlátka pro zvýšení hluku, vlajky s nepostradatelným lístečkem,transparenty s požadavkem legalizace marihuany, a všeobjímající jásavé veselí, evokující představu, že si všichni zúčastnění čerstvě před akcí dali tuplovanou dávku.

Nikdy jsem žádnou drogu nevyzkoušela, a pevně věřím, že můj syn taky ne. Přiznám se, že by mi to až k zešílení vadilo a považovala bych to za svoje selhání při výchově, a za projev jeho nedostatečného pudu sebezáchovy, ne- li něčeho dalšího. Pokud by k navození uvolnění nebo dobré nálady potřeboval drogu, byť označovanou jako lehkou, bylo by to v... háji. Toť můj názor.

Je to lehká droga. Jsou i horší, to je fakt. Proč si ale zahrávat? Kdo z nás ví, jak jeho tělo a duše zareagují na dosud neznámou látku, vpravenou do těla? Kde je záruka, že se vám po prvním „vyzkoušení“ nerozjede třeba psychóza? Že si tím nenašlápnete na tvrdé drogy, aneb S jídlem roste chuť?

Nezpochybňuju léčebné účinky marihuany, využitelné při léčbě mnoha závažných onemocnění. Resp. četla jsem o nich, slyšela jsem o nic. Názory pro i proti. Osobní zkušenost nemám. Nemohu tudíž posoudit.  Ti lidé pod mým balkónem, mi ale nemocní nepřišli, alespoň v tom základním smyslu slova...

Nemohu si pomoci. Léky a léčení bych nechala v tomto případě doktorům.

Legalizaci drogy neschvaluju.