Dívčí puberta. Dá se přečkat bez újmy na životech i duševním zdraví?

Je to tak strašně těžké! Myslím, že klučičí puberta je lepší. Můj dospělý syn mě tak strašně netýral, zdá se mi zpětně, respektive vyšťavuje mě průběžně během našeho společného života podnes, aniž by některé období bylo horší.

To byly časy...

Vždycky jsem si přála mít se svými dětmi kamarádský vztah: já člověk, ty člověk; necháme se vzájemně žít. Většinou mi to vychází, ale v poslední době to nějak drhne. Já člověk- dcera saň- já nakonec taky saň: starší dcerušce totiž táhne na třináct... Také jsem počítala s tím, že puberty mých dcer se nebudou krýt s mým přechodem. Byla jsem celkem bez iluze, že bych se v hormonálních bouřích mého těla i duše stala odolnější a trpělivější, než za normální situace. To mi Bůh neudělá. No jak já jsem naivní, to se hned tak nevidí...

Samozřejmě nevyšlo nic z očekávaného a já i Nanda, obě od přírody všechno, jenom ne flegmatické a rozšafné, společné válčíme v našich soukromých bouřích i bouři společné, a je to občas dost napínavé.

Nanda naštěstí nemá nejmenší problémy ve škole. Aniž by se učila, chytá jedničky jenom tak mimochodem, stačí jí při hodině dávat pozor. Budiž mi to útěchou. Před hodinou houslí si chvíli zavrže, a má to v kapse. Na co vržou ostatní dvě hodiny denně, to Nanda dostane jako dáreček. Taky dobře. V čem že ale spočívá problém? Prý můj problém, ale to je blbost Nanda má ...ehmm... jak to jenom říct... Nanda má od jisté doby svůj vpravdě osobitý vkus, který mi tahá oči z důlků, ale ona se ho nehodlá vzdát, a i když se opravdu snažím trochu ji v tomto směru zušlechtit, neustoupí ani o milimetr. A já trpím jako to zvíře.

Uznejte. Já například měřím skoro metr osmdesát, a i když jsem v poslední době hodně shodila, tak pro Nandu, která má s bídou metr padesát pět a dvaačtyřicet kilogramů je to opravdu hodně veliká velikost. Myslím si já. Nanda to však vidí jinak. Natáhla si moje odložené džíny, které ze mne padají, ohrnula je, vetkla do nich pásek a radostně se točila před zrcadlem. To se teď nosí! Jsou boží! K tomu kraťounké tričko. K tomu si ještě vezmě o dvě čísla větší bundu, kterou si zakoupila v sekáči, když byla na jarních prázdninách u mojí kamarádky. Dlouhými rukávy plácá do vzduchu jako lachtan. Moje éterická víla teď vypadá jak prdelatá selka a mně je až fyzicky nevolno. Vypadáš v tom jak .... Nemohu napsat to slovo takhle veřejně, je hodně ošklivé. „Ty nemáš vůbec vkus,“ brouká Nána nevzrušeně a její sedmiletá sestřička Vivi se směje.

Já ale mám vkus! A Nandě jsem zakoupila opravdu nepřehlédnutelné množství pěkného oblečení. Ještě si pamatuji, jak jsem dědila vskutku nepopsatelnou módu po svých čtyřech sourozencích, včetně bratra! Mám z toho celoživotní trauma a pečlivě dbám, aby všechny moje děti měly vždy hezké hadýrky. Nanda ale hezké a vkusné kousky přehlíží a vyhledává rozličné, až zrůdné kombinace toho nejabsurdnějšího. Ty si pak na noc bere do postele, abych se jich náhodou nezmocnila a neschovala jí je (už se tak stalo), nebo snad rovnou nevyhodila.

Jestliže si oblíbila moje šatstvo, pak moje boty úplně miluje! Takže znovu: já mám nohu třicet devět až čtyřicet, podle značky. Nanynka třicet sedm a půl. Myslíte, že je v tom rozdíl? Zeptejte se Nány a dozvíte se, že je to prakticky fuk. Ona umí chodit i ve větších botách, přece. Když vám řeknu, že k mým Oxfordkám na vysokém podpatku se občas chodím modlit (po mrtvici si už na ně netroufám, leda bych si k nim pořídila berle, ale to by zase tak nevynikly), každopádně jim téměř vykám, jak jsou krásné a drahé, si moje milá holčička natáhla tlusté ponožky a hotovila se vyrazit v nich do školy, jistě pochopíte, že situace je vážná. Vyjel mi tlak, až mi lupalo za ušima a naskákaly rudé fleky na krku, a já konečně definitivně pochopila, že život je boj.

Dneska jsme všechny tři byly v nákupním centru. Potřebovala jsem tedy úplně jiné věci, ale Nanda mě přemluvila, abychom se mrkly i do hadrového krámu. Něco end Něco. Už nevím, jak to nazvala. Jenom se podívat. No... podívat jo. Ale jenom podívat! Bloudíme mezi regály a stojany. Kupodivu jsme se shodly hned na několika kouscích, navíc víceméně v její velikosti. Ale je to nevýchovné zase něco kupovat! Má toho, až jí skříň praská, že. „Mami, tak mi to kup k narozeninám,“ sladce navrhuje Skorotřináctka. „Ty máš až v květnu,“ konstatuju spokojeně. „No ale k svátku teda, to můžeš!“ „Ten máš v prosinci,“ broukám konejšivě. „A co moje druhé jméno,“ volá už zoufale Nanda. „To už je Anny, to to letí, to to letí,“ divím se. „Tak mi to prostě kup z lásky, abych měla radost,“ vybalí na mě nakonec, velké zelené oči, pěkně zvýrazněné řasenkou, vážně upřené na moje. „Prima řasenka, moje, co,“ dloubnu do ní ještě, ale už rezignovaným tónem. „Hmm,“ kajícně přisvědčuje, ale už se šťastně uculuje...

Skříň v Nandině pokoji se vyvalí bokem, já jsem zase o něco chudší matka, protože s námi je Vivi, a ta také musí něco pěkného obdržet, to by nebylo fér, a navíc je to moc hodná holčička, krásná, takže pro ni kupovat něco na sebe je radost, všechno jí sluší a vše se jí líbí; maminka je nejlepší, naším domovem se line vůně štěstí a lásky jak z purpury na Vánoce, svět je krásný a já se děsím další dívčí puberty v rodině, která na mě nemilosrdně čeká...