Člen rodiny aneb Když ocasy nestačí

Jmenovala se Evelýna a žila s námi v naší domácnosti pěkných jedenáct let. Uměla všechno. Čest její památce...

Byla to skvělá pračka. Opustila nás bez varování. Jednoho dne řekla „DOST!, “ a bylo. Vzhledem k tomu, že jsem na praní vysloveně závislá, okamžitě jsem začala vybírat novou. Nebylo to nic snadného. Nabídka byla bohatá, což o to. Ale která bude ta pravá?

Praní je moje vášeň. Skoro až obsedantní, nebojím se přiznat. Peru ráda a tudíž často. Zvuky praččího motoru pro mě představují teplo domova. Těším se ze skvěle vypraného prádla a ještě k tomu relaxuju. Zhusta si s pračkou povídám. Pračka- terapeutka!

Nakonec jsem si vybrala. Podle výrobce i tato pračka všechno uměla, navíc slibovala naprosto tichounký chod, vysloveně bylo uvedeno, že je ideální i na noční praní. No skvěle! Budu moci hovět své vášni i v temné noci, aniž by na mě přiběhlo půl baráku!

A tak mi přivezli Hedviku. Když jsem sledovala, jak ji svalovci stěhováci vybalují z mnoha vrstev všeho možného, bušilo mi srdce víc, než kdybych rozbalovala briliantový náhrdelník! Byla tak krásná!

Jemně jsem ji dodrncala z haly do koupelny. Původně jsem měla čekat do večera na mužskou sílu a um, ale rozhodla jsem se, že si ji zapojím sama a obratem začnu svou terapii. Po čtyřech dnech už jsem měla statný absťák, a do večera daleko... Na Hedvice tři ocásky, ve zdi tři různé otvory, to zkompletuju i se zavázanýma očima!

Jasně. Zapojila jsem ocasy dle svého poněkud chabého technického uvážení a talentu a s hlasitým jásotem vytřásla z koše na prádlo povlečení. Persil sensitiv, jemná aviváž rovněž sensitiv, máchání navíc, cvak! dvířka a jedem!

Opět se naším domovem začalo linout uklidňující vrnění. Byla jsem šťastná. Pak nadešel čas odstřeďování a začalo peklo. Hedvika začala skákat po celé koupelně. Zvuky, které přitom vydávala, byly nepopsatelné. Zabouchla jsem dveře a zhluboka dýchala. „Maminko, to začala válka?“ přiběhla z dětského pokoje Vivi. Nebyla jsem schopna slova. Psice se uklidila do mého pokoje a přikryla si packami uši i oči.

Zhluboka jsem se nadechla a vlítla do koupelny. Nalehla jsem na pračku jako zřízenec psychiatrického oddělení na neklidného pacienta. Hedvika pomalu utichala, pak si nechala napustit novou vodu a opět začala příst. Byla jsem zpocená až na zádech docela dole. Ty bláho!

Po dalších dvaceti minutách se peklo opět zopakovalo. Pračka skákala jak vzteklý jelen. Zuřivě blikala a skoro ani nevypadala jako spotřebič. „A tebe, táto, taky ještě sním!“ Jak se jmenuje ten stroj na udusávání chodníků? Tak na tom jsem teď ležela a snažila se vydržet až do konce. Vzpomněla jsem si na košilatý vtip, jak milenci využívají pračku ve ždímající fázi pro zpestření prožitku. Tady bych je fakt chtěla vidět. Ne že jsem šmírák, ale jak by se udrželi!

Nakonec jsem to nevydržela. Když to nebralo konce, pračku jsem normálně natvrdo vypnula. Ocas ze zdi, a konec. Na tohle fakt nemám! To si radši ty cíchy vymáchnu ve vaně a tohohle vrahouna pošlu šusem pryč. Ale ouha! Pračka mi odmítla prádlo vydat. Tak to teda přehnala!

Ihned jsem zavolala na reklamace. Žalovala jsem téměř plačtivě a obšírně. Asistentka se nemálo podivila, že chci tenhle skvělý výroběk vrátit. Samotný akt vracení mě omráčil svou komplikovaností. Po několika popuzených neartikulovaných zvucích z mé strany mně slečna na druhém konci navrhla, ať se nejdřív radši poradím s firemním opravářem. Je to celé nějak divné, u téhle značky a konkrétně tohoto typu spotřebiče nebyla ani jedna reklamace!

Zavolala jsem opraváři. Strašně jsem pomluvila pračku. Popsala jsem to skákání. Ty pohyby! To řvaní! Opravář, dle přízvuku Ukrajinec, byl také překvapený. On sám má tuhle pračku, protože chce prát v noci a ona je extrémně tichá! V tu chvíli jsem vykřikla nahlas. „Moje tichá teda není. A navíc mi nechce vrátit moje cíchy! Ty bílé s růžovými květy magnólií!“

„Chci aspoň to prádlo, co je uvnitř,“ pravila jsem rozhodně. „Ať se otevře a dá mi ho!“ Opravář na mě mluvil konejšivým tónem. „Musíš vypustit vodu.“ „Ne! Já se ji bojím pustit!“ zařvala jsem zoufale. „Nemusíš. Dej hadici dolů a ona ta voda sama vyjde!“ Teď už se mnou mluvil jak s malým dítětem, navíc ne moc inteligentním. Rychle jsem udělala, co mi řekl, a po chvíli jsem šťastně vytahovala magnóliový poklad na světlo boží. „Mám je!“ zajásala jsem do telefonu. „Tak vidíš!“ byl potěšen i můj rádce.

„Než budeš vracet, zeptám se tě: Tam vzadu na pračce byly takový plechy. Ony jistí motor, aby se při transportu neomlátil, chápeš?“ Ztuhla jsem jak modurit. Plechy! „Někdy stane se, že zapomene člověk sundat a pak je hluk a skákání, víš. Podívej se. To by tam byly čtyři šrouby.“ Celkem bez iluzí jsem koukla Hedvice na záda: jasně, plechy, šrouby. Všechno na svém místě. On ten návod nebyl asi tak úplně na nic, jak jsem si zpupně i pyšně myslela!

Zdrceně jsem se omlouvala tomu dobrému muži a pak jsem zavolala zpět slečně na informační. Moje kajícnost byla bezbřehá a nebála jsem se ji vyjádřit slovy. Vrátila jsem se se šroubovákem do koupelny. Omluvila jsem se pračce, zbavila ji plechů i šroubů a opět jsem do ní vložila důvěru a další cíchy, tentokrát ty s tmavě růžovými pivoňkami na světle šedém podkladě. Hedvika okamžitě začala téměř neslyšně prát. Tiše jako myška vytvářela domácí pohodu a já začala třídit další prádlo z koše.

Dnes budu prát dlouho do noci.