Cikánská Jizba s ohnivou Arankou, medvědi a další radosti. Hezky česky!

Co mě zaujalo, to jsem si vyfotila. Že to nejsou typické snímky, které si fotí všichni? No to bych prosila! Nefotím pohlednice, ale dojmy. Pocity. Moje! Schválně: uhádnete, kde jsme byli?

Foto: Dian

Hned dva mosty najednou...

Foto: Dian

Načuhuje, divizna, kamkoli se hneme, všude nás vidí!

Foto: Dian

To je krása, co!

Foto: Dian

Tak na tuhle hospodu jsme se všichni moc těšili. Nejenom na typické romské jídlo, i když i to bylo zajímavé. Goja jsme sice nedostali, ale halušky s uzeným a zelím ano, a já jsem se luxusně nacpala jídlem podle ohnivé Aranky! A to nejdůležitější: živá cikánská muzika! Fantazie! Čekala jsem, kdy starší dcerka požádá romského houslistu o jeho nástroj a zapojí se; sama jsem toho nebyla daleka... P.S.: Ihned po příjezdu domů jsem se s Nandou vrhly k houslím a klavíru. Během několika minut už jsme hrály krásnou píseň Růžička!

Foto: Dian

A to je můj člověk! Nažral se do sytosti, stejně jako jeho parťák, s nímž žije v útulné dvougarsonce před hradem, a zalehl k jarnímu spánku. Že na něj všichni civí a fotí si ho? Důležité je umět se povznést!

Foto: Dian

V předsíni jisté restaurace je tento tajemný vchod. Permoníci? Zvířátka? Kdopak tam asi chodí na zdejší dobroty?

Foto: Dian

Původní dlažba v předsíni restaurace. Nemohla jsem odolat, abych si ji nevyfotila. Nejradši bych si na ni sáhla!

Foto: Dian

V jedné starobylé uličce v centru města jsem objevila kouzelný krámek jako z pohádky. Na štítě měl napsáno HEZKY ČESKY a to mě zahřálo u srdce. Na stojanech vedle vchodu visely opravdické modely. Šaty, haleny, klobouky... Něco úplně jiného, než nabízí běžné obchody. Ihned jsem vnikla dovnitř a ocitla jsem se v jiném světě.

Přivítala nás dáma, asi taky byla z nějaké pohádky, možná víla? Povídalo se s ní báječně! Smutně i fascinovaně jsem prohlížela nádherné klobouky. Když mně žádný klobouk nesedí, fňukala jsem, a postěžovala si, jak mi její kolegyně v jiném zdejším obchodě dnes ráno řekla, že mám velkou hlavu! Paní vášnivě spráskla ruce nevolí a příští hodinu jsem zkoušela klobouky. Víla mně především pogratulovala k mé velké kulaté hlavě: kolik moudrosti a skvostných nápadů se do ní vejde! A na takovouhle hlavu patří ten nekrásnější klobouk! A taky že jsem si jeden koupila a ještě jsem k němu přihodila fascinátor v blond odstínech!

Byla to vpravdě léčivá lázeň, byl to kouzelný čas, užily jsme si to všechny tři- mladší dcerka Vivi, já i paní Jaruška, majitelka tohoto skvostného krámku, výtvarnice, herečka a dobrá duše tohoto města.

Loučíme se neradi, ale víme, že ne nadlouho. Jistě se sem brzy vrátíme. Kousek z nás tu ale možná už navždy zůstává: malá růžovo- stříbrná náušnička naší Vivi. Ztratila ji poslední večer před odjezdem. Možná že leží v nějaké spáře dlažby a stane se součástí tohoto kouzelného městečka. Třeba ji příště najdeme? Nebo ji našel nějaký turista a odvezl si ji domů, do daleké země jako suvenýr, a když vzpomíná, drží ji v dlani a usmívá se...